Článek
Politika vlády Andreje Babiše stojí na jednoduchém slibu: ulevit lidem tady a teď. Dražší život, únava z krizí, nejistota — to všechno jsou emoce, které se ve volební místnosti proměňují v argument.
Krátkodobé efekty jsou navíc krásně viditelné. Na účtech domácností, v průzkumech veřejného mínění i v náladě společnosti.
Důchodce s vyšší penzí změnu pozná okamžitě. Rodina, které stát pomůže s energiemi, pocítí úlevu během jedné zimy. Když stát pustí do ekonomiky miliardy, spotřeba se nadechne — a s ní i politická popularita.
Viditelné dobro je vždy přesvědčivější než neviditelné náklady. Proto je tak vděčné.
Dlouhodobé myšlení: podezřelá intelektuální úchylka
Problém nastává ve chvíli, kdy se horizont zastaví na délce volebního období. Přemýšlet v delším čase bývá podezřelé — může to působit elitářsky, akademicky, nebo dokonce odpovědně. Ekonomika však nefunguje ve čtyřletých cyklech.
Každá miliarda rozdána bez krytí se objeví zítra. Ne jako dramatická katastrofa, spíše jako pomalé ubývání možností. Strukturální deficit není číslo v tabulce. Je to méně peněz na školy, infrastrukturu nebo bydlení.
Tiší vítězové aneb kapitalismus s ochrannou přilbou
Mezi dlouhodobými výherci se objevují ti, o nichž se příliš nemluví: velké ekonomické skupiny blízké státu. Mají informace, právníky i přístup ke stolům, kde se rozhoduje.
Energetika, potravinářství či velký průmysl většinou nepřicházejí o klidný spánek. Přicházejí dohody, kompenzace a odklady. Zisky zůstávají soukromé, náklady veřejné. Trh funguje skvěle. Jen občas potřebuje státní náruč.
Střední třída: hrdina bez mikrofonu
Na opačné straně stojí skupina klíčová pro stabilitu země — a zároveň politicky nejtišší. Střední třída.
Nedosáhne na cílenou pomoc. Nemá vyjednávací sílu velkých hráčů. Její problémy nejsou dost dramatické, aby se dostaly do večerních zpráv.
Reálné příjmy stagnují. Veřejné služby slábnou. Daňová zátěž zůstává. Nejde o pád, spíše o pomalé vysychání, které si člověk uvědomí až ve chvíli, kdy studna začne skřípat.
Nejvyšší účet: generace, která o něm ještě neví
Nejvyšší cenu však platí ti, kteří dnes ještě nemají silný hlas — mladí lidé.
Pokud stát dává přednost spotřebě před investicemi, klidu před reformami a popularitě před konfliktem, zhoršují se jejich startovní podmínky. Bydlení se nevyřeší jednorázovým opatřením, školství bez strategie a veřejné finance bez disciplíny.
Budoucnost se odkládá. Faktury nikoli.
Politická kultura: vedlejší škody
Vedle ekonomických dopadů existuje ještě ztráta méně viditelná, zato vytrvalá: politická kultura.
Pokud se debata o dlouhodobých důsledcích označuje za ideologii a odpovědnost za moralizování, veřejný prostor se zplošťuje. Politika se mění v techniku uklidňování.
Správa věcí veřejných se mění v servis emocí.
Účet za klid
Vláda může být skutečně „pro lidi“. Pro ty, kteří potřebují okamžitou úlevu. Čím déle však politika zůstane soustředěná na přítomnost, tím dražší bude budoucnost — a tím méně zřejmé, kdo ji zaplatí.
Možná bychom se proto měli méně přít o to, kdo je „víc pro lidi“, a více se ptát, co bude zítra.
Účet za klid přichází vždy potichu. A často na jméno někoho, kdo ještě nemá volební právo.
