Článek
Definovat „Východ“ je v dnešní době úkol pro psychiatra i ekonoma zároveň. Zapomeňte na mapy: jde o prostor, kde čas neplyne lineárně, ale v kruhu – od jednoho cara, tyrana či diktátora k druhému, od jedné prázdné lednice k další velkolepé vojenské přehlídce. O svět, kde je korupce státotvorným prvkem, bída duchovní ctností, kde se historický komplex méněcennosti léčí tanky a kde vládce miluje svůj lid tak moc, až ho občas raději nenechá ani žít. A má to svůj smysl: život na Východě, nepatříte-li do věrchušky, nestojí za moc.
Mesiáši v Maybachu
Dnešní putinovští ideologové a oficiální vykladači pravdy mají jasno: Západ je degenerovaný, bezpohlavní a morálně v troskách. Proti němu stojí „čistý Východ“. Je to vskutku dojemný pohled.
Tato „morální čistota“ východního impéria je chráněna nevolenými a nekontrolovatelnými vládci, kteří se obětují pro národ tak urputně, že si z jeho rozpočtu omylem postavili několik paláců se zlatými klikami. Vládnou pevnou rukou, protože lid by se v případné svobodě mohl nedej bože splést.
Oligarchické bratrstvo a univerzální tmel
Základním kamenem této východní idylky je oligarchie. Je to systém, kde se majetek země nerozděluje podle zásluh, ale podle blízkosti k trůnu. Aby tento stroj nezačal skřípat, používá se univerzální mazivo: korupce. Na Východě není korupce chybou v systému, ona je systémem. Od drobného úplatku pro policistu až po miliardové státní zakázky – je to tmel, který drží loajalitu struktur pohromadě.
Každý je něčím vinný, a proto je každý vydíratelný a poslušný. Systém, který funguje právě proto, že nefunguje.
Bída jako národní dědictví
Zatímco se v televizi mluví o dobývání vesmíru a ochraně tradičních hodnot, realita většiny lidí připomíná skanzen 19. století. Ohromná bída ale není chybou, je to nástroj.
Člověk, který bojuje o přežití, nemá čas přemýšlet o svobodě slova. Systém bohatství netvoří, pouze ho přerozděluje směrem nahoru, k těm několika vyvoleným, kteří z palub svých jachet kážou o skromnosti a duchovním bohatství.
Tragédie věčné a liché naděje
S tím souvisí ta nejsmutnější konstanta: neuhasitelná naděje mas. Tato víra v „dobrého cara“ má v sobě cosi náboženského a nezničitelného. Vzpomeňme na krvavou neděli roku 1905, kdy tisíce zbídačených lidí kráčely k paláci s ikonami v rukou v naději, že tatíček car zjedná nápravu – dostalo se jim střelby.
Stejný vzorec se opakoval po smrti Stalina, kdy lidé plakali pro tyrana, který je posílal do gulagů a nechal mořit hlady. A vidíme to i dnes: stařenka v rozpadající se chalupě věří, že jen ten mocný pán v televizi ji ochrání před „zlým světem“.
Je to fascinující zmatený masochismus: čím více systém člověka drtí, tím zoufaleji se upíná k postavě, která to drcení řídí.
Mindrák maskovaný pýchou
Nedílnou součástí této mentality je fascinující psychologický koktejl: pocit nadřazenosti namíchaný s trvalým, hlubokým mindrákem.
Je to ten věčný pláč, že „Západ nám nerozumí“, doprovázený pocitem, že Východ má jakési tajemné právo spasit svět, i když neumí opravit ani vlastní silnice.
Tento komplex méněcennosti se nejlépe léčí expanzí. Když doma tečou střechy a v obchodech chybí zboží, je nejvyšší čas začít dobývat okolí. Nic totiž nezastíní domácí katastrofu tak spoleivě jako nová mapa s posunutou hranicí.
Východ v této podobě není alternativou k Západu. Je to systém, který se zaklínal duší, aby mohl lépe drancovat tělo. Je to stav mysli, kde se hrdost na impérium podává místo snídaně a kde se každé nové utrpení vydává za důkaz vyvolenosti. Jak psal Masaryk, je to jiný svět. Ale kdo chce kam…
