Článek
1. Fáze: Mimikry aneb žití podle cizího návodu
V první fázi jsme všichni jen o něco většími kraslicemi: barevnými navenek, ale uvnitř v podstatě stejnými (a překvapivě křehkými). Učíme se chodit, mluvit a bohužel i myslet podle toho, co vidíme u ostatních.
Je to období nekritického přebírání cizích pravd v naivní víře, že když budeme dostatečně snaživě kopírovat úspěšnější sousedy, dostaneme od života za odměnu čokoládového zajíčka — ideálně plného, ne jen marketingově přesvědčivého.
Většina z nás v tomto stádiu setrvává až do chvíle, než zjistí, že ten zajíček je zevnitř dutý (a že jsme si ho navíc koupili sami).
2. Fáze: Sebeobjevování v mlze egoismu
Jakmile pochopíme, že kopírování druhých nás ke štěstí nedovede, vrhneme se do opačného extrému — protože jinak to zjevně neumíme. Začneme „hledat sami sebe“, což je v praxi jen eufemismus pro testování trpělivosti našeho okolí i hranic vlastní sebedůležitosti. Je to fáze experimentálních účesů, pochybných ideologií a pocitu, že naše problémy jsou unikátní světovou tragédií (kterou by měl někdo konečně ocenit).
Je to sice období bolestivé a mírně trapné, ale nezbytné k tomu, abychom pochopili, že střed vesmíru se nenachází v našem pupíku — a pokud ano, tak jen z našeho úhlu pohledu.
3. Fáze: Umění eliminace a hloubení základů
Kolem čtyřicítky (plus mínus jedna krize identity a pár špatných rozhodnutí, která už nejdou vzít zpět) člověk obvykle zjistí, že čas není nafukovací a energie je méně než vaječného koňaku po pondělní koledě (a že i ten už nám nedělá tak dobře jako dřív). Začínáme osekávat. Přestáváme řešit, co si o nás myslí lidé, které v hloubi duše nesnášíme, a soustředíme se na pár věcí, které mají skutečný smysl — nebo alespoň dávají iluzi, že ho mají.
Tato fáze je o vytrvalosti – už nechceme spasit svět, chceme jen postavit dům, vychovat děti, které nás nebudou nenávidět, a naučit se péct ten zatracený mazanec tak, aby nebyl suchý (což se ukazuje jako překvapivě nejtěžší úkol ze všech).
4. Fáze: Předávání štafety a moudré mlčení
V závěrečném dějství už člověk jen s mírným úsměvem sleduje, jak se nová generace nadšeně vrhá do fáze číslo jedna a s naprostou jistotou opakuje ty samé chyby, jen v modernějším balení. Je to období, kdy už nic nemusíte dokazovat, a tak se můžete věnovat činnostem, které jsou objektivně k ničemu, ale vám dělají radost — což je paradoxně poprvé, kdy to dává smysl.
Teprve zde dochází k opravdovému vnitřnímu klidu, protože si uvědomíte, že ten velký životní příběh se obejde i bez vašeho neustálého komentování (a že to tak možná bylo vždycky).
Závěrem
Ať už tedy letos rozjímáte nad prázdnou skořápkou, nebo nad plným talířem, mějte se sebou trpělivost — budete ji potřebovat. Život je zkrátka jen série pokusů, jak nebýt úplným idiotem, přičemž každá fáze má své vlastní, unikátní způsoby, jak v tom selhat (a někdy vyniknout).
Přeji vám požehnané svátky a nezapomeňte – i ten nejvznešenější cukrový beránek nakonec skončí jako doprovod k ranní kávě někoho, kdo vaše životní moudra vůbec neocení — a možná je to tak v pořádku.
