Článek
Čapajev. To jméno rezonovalo v předchozím režimu všemi pionýrskými a svazáckými organizacemi. Na základní škole jsme všichni zpívali „kamandír geroj geroj Čapajev, byl vsjo vremja v peredi“. Rozjívení kluci poslední slovo komolili do velmi podobného českého termínu a byla to velká legrace.
V kině jsme místo vyučování zhlédli černobílý film o tomto sovětském hrdinovi, a to bylo tak všechno. Nic víc se nevědělo, nikoho ten člověk, jeden z mnoha sovětských vzorů, nezajímal a poslední generace už nezná ani to jméno. Vasilij Ivanovič Čapajev.
Kluk z chudé rolnické rodiny byl mobilizován v roce 1914 k pěšímu pluku. Povýšil na poddůstojníka a díky své odvaze byl vyznamenán třemi Jiřskými kříži. O další kariéře bylo rozhodnuto. Návrat do dřevěné chatrče kdesi v Budajkách u Čeboksaru k motyce a kousíčku pole, ze kterého se sklízela vždy jen bída, svrab a neštovice, nepřicházel v úvahu. Jeho rodinou se stala armáda. Nejprve ta carská, po roce 1917 ta bolševická.
Vypracoval se na velitele 25. střelecké divize, se kterou tvrdě potlačoval protibolševická rolnická povstání. Bojoval proti Kolčakově armádě i československým legiím. 5. září na jeho velitelství u stanice Lbiščenskaja v Kazachstánu zaútočili Uralští kozáci. Snad se toho přepadení účastnily i jednotky československých legií, ale není to prokázané.
Po krátkém boji měl Čapajev skočit do řeky Ural a utopit se. Jeho tělo se nikdy nenašlo. A tady se začíná rodit kult neohroženého a statečného velitele. A také různé teorie o jeho smrti.
Na dopadení Čapajeva byla vyčleněna zvláštní četa, která zaútočila na dům, kde měl Čapajev velitelství. Kozáci si ho však spletli s jiným vojákem Rudé armády, Čapajev vyskočil oknem a při útěku byl zasažen do ruky. U řeky Ural zformoval skupinu svých vojáků, kterým se podařilo uprchnout a s jedním kulometem se postavil nepříteli na odpor. Dál se informace o jeho konci liší.
Přestože byla vyhlášená odměna dvě stě tisíc rublů za mrtvého Čapajeva, jeho tělo se nikdy nenašlo.
Po průstřelu břicha ho měli dva rudoarmějci dostat na druhou stranu řeky, ale během transportu zemřel. Tělo zahrabali do písku u řeky, aby až to půjde, mohl mít slavnostní pohřeb. Jenže řeka několikrát změnila svoje koryto a jeho hrob už nikdo nenašel.
Další záhadou bylo, kdo kozákům prozradil místo, kde Čapajev pobýval. Čapajevova dcera Klaudia tvrdila, že jejího otce zradili jeho vlastní lidé. Jeho smrt měl připravovat Lev Trocký.
Mnoho historiků a publicistů v každém případě opakovaně uvádělo, že Čapajevova role v dějinách občanské války neodpovídá jeho kultu, který vznikal ve 20. a 30. letech. A ani jeho smrt nebyla v roce 1919 ničím výjimečným. Tehdy v různých bitvách padlo mnoho rudých velitelů. Ale o nich nikdo nenapsal knihu. O Čapajevovi vyšla v roce 1923 kniha jeho spolubojovníka Dmitrije Furmanova, která se stala v Sovětském svazu bestsellerem.
Jeho verze o smrti velitele uvádí, že Čapajev zemřel uprostřed řeky a jeho tělo odnesla voda, protože na druhém břehu už ho nikdo neviděl. Tento názor se stal později oficiální verzí šířenou v zemích sovětského bloku.
Bolševikům se tato verze hodila i z toho důvodu, že pokud by bylo tělo nalezeno, mohlo by se ukázat, že nezemřel kulkami nepřátel, ale například ubodáním nebo podříznutím, což by musela být práce jeho vlastních lidí.
Skutečnou legendou se stal Čapajev díky filmům, které o něm byly natočeny, „Čapajev“ a „Čapajev s námi“. První se promítal s velkým úspěchem a do začátku druhé světové války ho vidělo asi šedesát milionů diváků. Samotný Stalin si ho do roku 1936 nechal promítnout osmatřicetkrát.
Ve filmu je zajímavé, že během útoku a Čapajevově útěku křičí prchající rudoarmějci: „Utíkejte, Češi jdou!“
A protisocialistický vtip, proč lidé chodí do kina na Čapajeva znovu a znovu? „Protože čekají, až konečně vyplave“.
Zdroje:
