Článek
Čekání na Bílou paní aneb nepotřebujeme strašidla, když máme Stačilo
„Nepotřebujeme strašidla, když máme národní vejbor,“ pravila stará Blažková ve filmu Bílá paní panu Blažkovi. „Seš temnej dědek. Zaostalej. Dneska je jiná doba.“
Jen krátké připomenutí: Sociální demokraté v roce 1995 přijali takzvané bohumínské usnesení, které zapovídá straně spolupráci s KSČM. Ale dnes je jiná doba.
Za Bílou paní se během podpisu o spolupráci SOCDEM a STAČILO převlékla soudružka Konečná. V bílém kostýmu lékárnice upozorňovala na barvu čistoty a nevinnosti, což jsou základní pilíře komunistické strany.
Zatímco ta hezčí polovina z „Husté dvojky“ Maláčová-Stropnický se nasoukala do rudého tubusu, který dal vyniknout jejím křivkám a přednostem, upozornila tak zároveň rudou barvou na krev dělníků, která kdysi tekla po ulicích od Chicaga až po Kladno.
Druhá polovina „Husté dvojky“ zámecký pán Stropnický se nezapojil. Měl jiné starosti, protože ošklivé tornádo pocuchalo jeho zámek. Práva pracujících musí na chvíli stranou.
Tanec na troskách Sociální demokracie skončil valčíkem na rozloučenou a podpisem spojenectví. Historie se stále opakuje, i když je „jiná doba“. Co by se také pořád vymýšlelo za novoty.
Klíčová postava „dance macabre“ tance smrti Lubomír Zaorálek vystudoval na Filozofické fakultě obor marxisticko-leninská filozofie, ale jak se dušoval, nebyl obdivovatelem ani jednoho. Naopak, vzhlížel s úctou a obdivem ke svatému Tomáši Akvinskému. Práce v Československé televizi ho zřejmě neuspokojovala, a proto aktivně vstoupil do politiky. Československá strana socialistická, Občanské fórum a od roku 1990 už politický pracovník se vším všudy. Korýtka, koryta, křesla, prebendy. A že jich bylo.
Likvidace nejstarší české demokratické strany v přímém přenosu není nic nového. On to už Jidáš československé politické scény Zdeněk Fierlinger předvedl před 77 lety, za což byl po zásluze odměněn doživotními funkcemi a koryty. To dnešní spojenectví s bolševiky je jako přes kopírák.
Nebožtík Fierlinger našeptával i z hrobu a Maláčová, jeho poslušná žačka, jeho našeptávání podlehla. Samozřejmě, že oplátkou za křeslo ve vedení. A tady může nastat problém. Křesla nebývají volná, ale musí se uvolnit. Jinak řečeno ten, kdo v něm seděl nebo je měl přinejmenším slíbené, je musí opustit.
Tou vyhozenou je v tomto případě komunistka Petra Prokšanová. Svoji pozici lídra Stačilo pro hlavní město v letošních volbách musela přepustit Janě Maláčové. Maláčová získala funkci Prokšanové jako odměnu za odevzdání SOCDEM komunistům. Nic není zadarmo.
Stranická disciplína je u bolševiků na prvním místě, a tak Petře Prokšanové nezbylo nic jiného než vykřiknout „Sloužím lidu“ a srazit podpatky. Samozřejmě se jí dostalo poděkování od soudružky Konečné za vykonanou práci a přenechání místa.
Soudružka Prokšanová může být ráda, že žije v jednadvacátém století a byla pouze odsunuta na druhé místo kandidátky. Před pár desetiletími by byla svými soudruhy odsunuta někam úplně jinam. V tom je přece jen jistý rozdíl mezi dobou hrobaře Fierlingra a tou dnešní.
Zdroj:
