Článek
Děti, které nikdy nepoznaly Vánoce ani narozeniny, skončily v jamách Ďáblického hřbitova
Bez šance na přežití byly děti narozené v komunistických kriminálech matkám, které byly odsouzené za často vykonstruované politické delikty.
Komunisté se sadisticky mstili i na novorozencích. Jediným důkazem o jejich krátké existenci je Ďáblický hřbitov. Gestapácké metody soudruhů pocítily statisíce Čechů. Zatímco mnoho nacistických válečných zločinců bylo díky spolupráci s komunistickými vrahy osvobozeno. Odešli svobodně do západního Německa, kde dožili v luxusu jako vážení občané.
Komunistické bestie s nadstandartními platy státních zaměstnanců se měly v padesátých letech kde vyřádit. Mučírny, kriminály nebo pracovní lágry byly tím pravým místem, kde mohly budovat socialismus a bránit světový mír.
Boj s třídním nepřítelem brali soudruzi vážně, takže mezi jejich oběťmi byly i malé děti. Půlroční, měsíční nebo i jednodenní. Nikdy neviděly slunce, neměly narozeniny ani Vánoce. Jejich místem byla vymrzlá, špinavá cela a potom jáma u severní zdi Ďáblického hřbitova.
Autor: Barocco / commons.wikimedia.org/CC0
Dnes tyto děti připomíná 41 náhrobků a dosud neidentifikovaný počet dětských obětí komunistické zvůle, vhozených v pytlích do společných jam zadupaných tak, aby je nešlo dohledat.
Boženka Bryxiová se narodila 14. prosince 1958 vězněné mamince v zatuchlé kobce bez vody, s kýblem na výkaly, v pankrácké věznici v Praze. Následujícího dne 15. prosince zemřela. Vězeňská kobka bylo jediné místo, které poznala.
Rodičkám ani miminkům nebyla poskytnuta žádná péče. Matky vyčerpané kriminálem, výslechy a otrockou prací neměly šanci se o dítě jakkoliv postarat. Často byli kojenci matkám odebráni a pohozeni do sousední ledové cely, kde plakali, dokud je nevysvobodila smrt. Maminky se většinou zhroutily vyčerpáním, což uvědomělé soudruhy nezajímalo.
Miroslav a Jaroslav byli dvojčata. Narodili se v pankrácké věznici 9. února 1949 matce vězněné komunisty. Matka po vyčerpávajícím porodu a předchozím mučení omdlela. Spoluvězenkyně požádala bachaře o nějaké prádlo. Bachař jí hodil na zem několik špinavých zasmrádlých hadrů a zabouchl dveře. Chlapečci plakali na dřevěné pryčně v ledové cele, bez světla, bez teplé vody a lékařské prohlídky. Bylo jasné, že nemají šanci přežít.
Přesto žili. Matka je kojila, starala se, jak mohla. Miroslav byl o pár minut starší než Jaroslav, který dlouho nedokázal popadnout dech. Možná sourozenecká vazba, napojení jednoho na druhého jim pomáhalo žít. Po čtrnácti dnech dostali chlapci vysoké teploty. Maminka prosila bachaře, ať zavolají lékaře. Odpovědí bylo „musíte se lépe starat“. A třísknutí železnými dveřmi.
26. února přestal jako první dýchat mladší Jaroslav. Už neplakal, ležel tiše, odevzdaně v hromádce špinavých hadrů. Starší Miroslav vydržel o den déle, ale ani jeho, horečkou rozpálené tělíčko, už nemělo sil. Zemřel 27. února jako když průvan zhasne svíčku.
Autor: IMG 4512 / commons.wikimedia.org/CC0
V ulicích celé země ještě vlály krvavé prapory se srpem a kladivem, portréty masových vrahů zdobily náměstí a veřejné budovy. Lid se hrnul do ulic s transparenty a na folklórních vozech se hrdě prsili mládežníci v krojích. Z amplionů a rozhlasu zněly nekonečné bláboly pologramotných bolševiků o vítězství československého pracujícího lidu, ke kterému došlo přesně před rokem.
Den po „významném dnu Československé socialistické republiky“, jak byl 25. únor označen v kalendáři, zemřeli díky sadistickým členům KSČ další děti. Ve vymrzlé cele bez jakékoliv lékařské péče. Byly to děti nepřátel lidu a socialistického zřízení. Nic jiného si nezasloužily.
Tento „svátek“ slavili členové KSČM i po roce 1990.
V roce 1956 začala paní Zdena Mašínová pátrat v místech, kam mělo být vhozeno tělo její matky. Tu nechali po těžkém mučení s rakovinovým nádorem soudruzi bachaři umírat na betonové podlaze. Paní Mašínová se vyptávala kde koho, až jí hrobník za tučnou úplatu ukázal plán pohřebiště. Na něm byla vyznačena jáma, ve které bylo naházeno asi třicet těl.
Podle hrobníka tam byla i těla malých dětí. Když jáma nebyla plná, naházela se tam i těla dospělých umučených.
Vyšetřovací komise, která vznikla v roce 1968 a měla se zabývat hromadnými hroby z padesátých let, svoji činnost skončila ještě dříve, než začala. Pár dnů před zahájením činnosti zachvátil budovu s dokumenty a pohřebními knihami požár. Shořely ty, ve kterých byly doklady a záznamy z míst, kde se mělo začít zkoumat. Hromadné hroby dětí a politických odpůrců u severní zdi hřbitova. Tím veškerá snaha skončila.
Autor: Jklamo / commons.wikimedia.org/ CC BY-SA 4.0
Ještě třicet let po roce 1990 otázka masových hrobů na Ďáblickém hřbitově nikoho nezajímala. Mocní a vlivní soudruzi, kteří budovali socialismus, začali budovat kapitalismus a měli jiné starosti. Mrtví nikoho nezajímali.
Sadističtí vrazi ve státním žoldu dožili svůj ubohý život s luxusními důchody. Slavili Vánoce se svými dětmi a vnoučaty, dědu Mráze nahradili Santa Clausem a „dobře jim bylo na zemi“. Na tisíce rodin, kterým zničili život, si ani nevzpomněli.
Ani nová demokratická společnost vedená starými komunisty se dětskými hroby nezabývala. Pozůstalí živořili s minimálními důchody, jejich utrpení jako by nebylo a na Hradě dál bývalí komunisté rozdávali medaile bývalým komunistům.
Zdroje:
