Článek
Írán chce znovu šáha. Přesně takhle začala poslední katastrofa
Íránci dnes opět zaplňují ulice. Volají po svobodě, po pádu režimu ajatolláhů, po konci teokracie. A svět jim tleská. Oprávněně. Jenže pod povrchem se ozývá starý, nebezpečně známý refrén: „Chceme šáha.“ Ano, toho šáha. Respektive jeho syna.
A právě tady by měl každý, kdo zná alespoň základní dějiny Íránu, zbystřit. Protože tohle už se jednou stalo. Ne obrazně. Doslova.
Oficiální portrét monarchy
Spasitelé se vždy vracejí z exilu
V roce 1979 se z exilu vrátil ajatolláh Rúholláh Chomejní. Davy plakaly dojetím, líbaly zem, věřily, že přišel zachránce. Muž, který mluvil o spravedlnosti, pokoře a víře. Obyčejní lidé v něm viděli protipól zkorumpovaného a krutého šáha. Výsledek známe. Čtyřicet let teokratické diktatury, popravy, mučení, revoluční gardy, generace žen zavřených do hidžábu a země, která navzdory ropnému bohatství chudne.
Dnes se z exilu hlásí jiný spasitel. Reza Pahlaví mladší. Syn muže, jehož režim měl vlastní mučírny, vlastní tajnou policii SAVAK a vlastní definici „modernizace“, která se týkala především dvora a úzké elity.
Mechanismus je stejný. Jen kulisy se změnily.
Korunovace Muhammada Rezy Pahlavího na Šáhanšáha v roce 1967
Paměť je krátká. A bolest selektivní
Mladí Íránci nezažili šáhovu vládu. Neviděli rozdrcené lebky demonstrantů, neznají elektrické kabely a kleště SAVAKu. Nevědí, kolik miliard zmizelo ze státní pokladny spolu s královskou rodinou do exilu.
Vidí jen dnešek. A ten je temný. Tak temný, že minulost se v něm začíná jevit jako světlo. Jenže to není světlo. Je to paměťová slepota.
Každá diktatura vypadá z dálky lépe než ta současná.
Zvlášť když její hlavní aktéři stárnou v luxusních vilách a posílají do vlasti vzkazy plné slov o „dětech“, „národu“ a „poslední bitvě“.
Ajatolláh v roce 1981
Když politik říká „mé děti“, je zle
Tohle není detail. To je varovný signál.
Každý, kdo usiluje o moc a zároveň oslovuje národ jako rodič děti, nehodlá vládnout – hodlá poroučet. A každý, kdo se „vrací zachránit vlast“, se ve skutečnosti vrací pro moc, kterou kdysi jeho rodina ztratila. Írán už jednou vyměnil prozápadní diktaturu za náboženskou. Teď hrozí, že vymění náboženskou diktaturu za prozápadní – a bude tomu říkat vítězství.
Nebude.
Dějiny nejsou kruh. Jsou past
Cicero tvrdil, že dějiny učí. Neučí. Dějiny čekají, až se zopakují. A Írán se k nim znovu blíží se zavřenýma očima. Pokud po ajatollázích přijde nový „král“, jen v obleku místo turbanu, nebude to revoluce. Bude to reset staré chyby. Skutečná změna nezačíná návratem vyhnaných elit.
Začíná odmítnutím spasitelů.
A právě to je lekce, kterou se Írán – znovu a znovu – učí ignorovat.
Masová demonstrace proti šáhovi probíhající 11. prosince 1978 v Teheránu
