Jak jsem vezl prase domácí na Vánoce z venkova do Prahy, kde na ně čekal vánoční stromeček a dárky

Jak jsem vezl prase domácí na Vánoce z venkova do Prahy, kde na ně čekal vánoční stromeček a dárky

Před několika lety mi zavolal kamarád, jestli bych neměl čas a neodvezl jeho kamarádku na venkov. Dostal jsem její telefon a zavolal. Paní s příjemným hlasem mě poprosila o odvoz domácího mazlíčka z venkova do Prahy. Domluvili jsme den a hodinu setkání. Byla sobota před Vánocemi, venku počasí, že by psa nevyhnal, v ulicích břečky po kotníky.

Paní s dospívající dcerou podupávaly na domluveném místě, aby se zahřály. Představili jsme se, obě nasedly a vyrazili jsme. Bylo mi jen trochu divné, že slečna táhne koš plný jablek a plátkových sýrů z Prahy na venkov. Její matka, krásná žena středních let, dokonce držela stočené lano.

Celou cestu mluvila a mezi řečí jen tak utrousila, že cíl cesty „kousek za Prahou“ je dobrých sedmdesát kilometrů někde u Mělníka. Poté se odmlčela a ve voze bylo cítit napětí. Slečna vzadu ani nedutala. Nakonec se matka pochlapila a tichým hláskem oznámila, že povezeme domů na Vánoce domácího mazlíčka. Je to prasátko, jmenuje se Jůlinka a doma už na ni čeká stromeček a spousta dárků.

Ale co, řekl jsem si. Už jsem vezl kde koho. Jablka předá slečna zřejmě jako prezent, Jůlinku dáme do prázdného košíku místo jablek a hurá do Prahy. Ve vesnici za Mělníkem leželo patnáct centimetrů mokrého sněhu. Vrata dovnitř zahrady otevřela babička, která zřejmě odběhla od pečení vánočního cukroví. Byla cítit vanilkou a rumem.

„Tak pojďte Pražáci, Julča už se nemůže dočkat“. Brodili jsme se sněhem k nějakým dřevěným boudám. „Tak tady ji máte, princeznu“, pravila ta milá stařenka. Ve velkém chlívku za brankou z dřevěných prken pochrochtávala 120 kilogramová prasnice Jůlinka.

Paní s dcerou stály jako Lotovy ženy a neodvažovaly se mi podívat do očí. Já jsem se také nezmohl na slovo, jen babička zmínila, že má v troubě vanilkové rohlíčky.

„Ale co“, řekl jsem nakonec, „tak jaká bude strategie“?

Paní ožila, protože pochopila, že neuteču. Plán byl následující: Babička napůl otevře branku, dcera naláká Julču na jablka se sýrem, matka jí dá smyčku na krk, tedy Julče, ne dceři a prase bude odvedeno do auta.

Souhlasil jsem a všichni jsme zaujali své pozice. Babička pootevřela branku a dosud nehybná pochrochtávající Julča vyrazila. Babičku vrátka přimáčkla ke stěně, paní také nebyla v lasování úspěšná a dcera sbírala vysypaná jablka zpátky do koše.

Když jsme babičku sloupli ze stěny, odšourala se do domu a něco si hudrala pod vousem. Zůstali jsme už jenom ve třech, jako mušketýři.

Jůlie se zastavila uprostřed zahrady a s jiskrou v oku nás vyzývala k dalším hrátkám. Nenápadně jsme se k ní plížili mokrým sněhem. Dcera nabízela sýr, matka špitala „Jůlinko, Julčo, to jsme my“ a schovávala lano za zády. Druhý pokus dopadl jako první jen s tím rozdílem, že jsme se poprvé vyváleli ve sněhu.

Po krátké a tajné poradě jsme se dohodli, že budeme Julču v obklíčení směrovat k autu a tam ji polapíme. Po hodinovém rodeu měla konečně smyčku za ušima. Sníh na zahradě zdupaný, my mokří, propocení a už lehce páchnoucí jsme řešili, jak Julču dostat do auta.

Celou hodinu měla energie na rozdávání, ale teď se šprajcla a nechtěla z místa. Stála tam jako přibitá a zpupně nás pozorovala. Nakonec se celý průvod velice pomalu posouval k autu. V čele pozpátku dcera lákala mazlíčka na jablka. Za ní matka táhla na provaze Julču a připomínala slavný Repinův obraz „Burlaci na Volze“. Já jsem zezadu tlačil a kroutil drobečkovi ocasem.

Před téměř půl stoletím jsem maturoval na veterinární škole. To málo, co jsem si zapamatoval, bylo kroucení ocasem, pokud jsme chtěli zvíře uvést do pohybu. Julča o této technice zřejmě nikdy neslyšela a neudělala ani půl kroku. Tlačili jsme ji a táhli jako sáně, až se dílo podařilo. Byli jsme u auta.

Druhý problém byl dostat ji dovnitř. Zhruba ve stejném rozestavení, tedy dcera v autě lákala na jablka a sýr, matka táhla, já tlačil. Julče se zřejmě pohybem uvedly do chodu i střeva a občas z ní něco vyjelo. Byl jsem hned za ní.

Dalších asi dvacet minut trvalo, než jsme ji dostali na zadní sedadlo. Tam se jí líbilo. Ležela pěkně na pravém boku, hlavu v klíně slečny, která do ní cpala poslední jablka a sýry, aby se uklidnila. Když jsme se usadili, vypadali jsme jako po šichtě ve vepříně. Byli jsme tak i cítit.

Po několika minutách jízdy Julča spokojeně chrápala. Jakmile se ve spánku uvolnila, kromě zvuků a slin z přední části těla začala ucházet i zezadu. Během pár minut byla okna zapařená jako v prádelně. Škvíra v okně nepomáhala. Víc otevřít nešlo, aby na Julču netáhlo a nedostala rýmu.

Abych viděl na cestu, rukou jsem si otíral přední sklo tak dlouho, až jsem ve vzniklém průzoru uviděl svítící terčík v rukou policisty. Všichni jsme ztuhli, jenom Julča spokojeně chrápala a ucházela.

První dotaz policisty se týkal zapařených oken. Poté se sklonil, aby si prohlédl posádku vozu a hned se narovnal. „Co to tam tak páchne pane řidiči?“

„Asi Jůlinka a trochu i my.“

Policista se nadechl mrazivého vzduchu a strčil hlavu do okna. Když uviděl na zadním sedadle chrápající prase domácí „sus domesticus“, zvědavě se dotázal: „Kam to vezete?“ A sám si odpověděl: „Na jatka, co?“

Slovo si vzala majitelka: „Jůlinku vezeme na Vánoce domů. Má stromeček, dárky a už se moc těší.“

Druhý policista s nižší hodností byl zřejmě vtipálek a zeptal se, jestli vím, že i osoby na zadních sedadlech mají být za jízdy připoutány.

„Osoby ano, ale na Julču nemám tak dlouhý pás.“

První policista zakroutil hlavou, nedbale zasalutoval a přidal upozornění, ať jedeme opatrně.

Do Nuslí, trvalého bydliště Jůlinky, jsme dojeli v pořádku. Na liduprázdné ulici jsem zaparkoval co nejblíže domu a slečna se snažila probudit chrápala. Plán vytáhnout Julču z auta byl prostý. Dcera s posledním jablkem bude lákat, paní potáhne provaz, já tlačím zezadu. Zřejmě jsem se na tom postu osvědčil.

Jůlince se přirozeně z vyhřátého a zaprděného auta do zimní sloty nechtělo, a tak se opět šprajcla. Trvalo to čtvrt hodiny, než byla evidentně naštvaná na chodníku, kde se mezitím shromáždilo několik diváků, kteří z bezpečné vzdálenosti radili, co a jak.

Protože jablka a sýry došly, dcera se přesunula dozadu a každý jsme tlačili svoji půlku. Poté co jsme přetlačili Julču přes silnici, dala se sama do pochodu. Asi poznala svůj domov a zkušeně cupitala ke správnému vchodu. Do prvního poschodí to už byla hračka. Paní táhla provaz, já tlačil levou půlku, slečna pravou.

V předsíni už Jůlinka šla automaticky do koupelny, kde na několik zhltnutí vyprázdnila obsah lavoru a spokojeně se svalila na ručníky, rozprostřené po zemi.

Akce byla zdárně u konce. Mokří, promrzlí a vyčerpaní. Během rodea mi praskly kalhoty a všichni jsme smrděli vepřínem. Paní mi ukázala stromeček plný ozdob s prasečími motivy a hromadu dárků pro Jůlinku. Hygienické pomůcky, šampony, sadu kartáčů a všelijakých dřevěných drbátek. A samozřejmě množství vánočního cukroví v několika krabicích. Svátky to byly jistě požehnané.

I když Julča už několik roků sní svůj věčný sen v opečovávaném hrobečku, každé Vánoce si na ni vzpomenu. Ať je jí země lehká.