Článek
Jediný český držitel Oskara a Zlatého glóbu Ivan Jandl se živil jako úředník. Zemřel v zapomnění během diabetického záchvatu
Ten film se jmenoval The Search a měl premiéru v roce 1948. Dnes je téměř zapomenut stejně jako jeho hlavní představitel. Nic na tom nemění skutečnost, že hlavní roli ve filmu hrál český herec a za svůj výkon získal nejvyšší herecká ocenění. Oskara i Zlatý glóbus.
Komunisté nemilosrdně likvidovali každého, kdo ve světě něčeho dosáhl. Být úspěšný se neodpouštělo. Takoví lidé museli být vymazaní z historie a často i ze života. Okřídlené „přepište dějiny“ bylo uvedeno do praxe.
Hlavní roli v americkém filmu The Search, pod českým názvem Poznamenaní, hrál desetiletý Ivan Jandl. Film pojednával o dětech zavlečených za II. světové války do Německa. Maminku hlavního hrdiny hrála operní pěvkyně Jarmila Novotná a celé to režíroval Fred Zinnemann. Ten hledal vhodný typ kluka a našel ho v Dismanově rozhlasovém souboru.
Autor: Jan Polák/commons.wikimedia.org/volné dílo
Ivan Jandl byl drobný blonďáček, který ve třech letech prodělal dětskou obrnu a díky doktoru Příbramskému se z ní dostal téměř bez následků. Lehce napadal na jednu nohu, což mu nebránilo hrát ve školním divadelním souboru nebo brát lekce klavíru. V konkurzu do Dismanova rozhlasového dětského souboru uspěl a od konce války byl jeho členem.
Režisér Fred Zinnemann hledal do svého filmu hocha, který toho moc nenamluví, ale o to víc bude hrát mimikou nebo pohledem. Ze tří zvolených chlapců byl vybrán právě Ivan Jandl. Dokázal nejlépe sehrát etudu, ve které po telefonu vynadal režisérovi na druhém konci linky.
Poté ho představili Zinnemannovi, který malému kulhajícímu klukovi z Prahy řekl, že si ho vybral do hlavní role filmu s pracovním názvem Evropské děti.
Natáčelo se ve švýcarských ateliérech a v rozvalinách několika německých měst od jara do podzimu roku 1947.
Ivan Jandl, ve filmu pod jménem Karel Malík, byl zavlečený kluk, kterého po válce hledá jeho maminka. Zajímavá byla role komparzu, ve kterém hrály děti, kteří si podobnou anabází za války prošly a zažily ji na vlastní kůži.
Film měl premiéru následujícího roku a o dětském herci z Prahy se začalo mluvit i psát v superlativech.
V Československu byl uváděn na filmovém festivalu v Mariánských Lázních a ve Zlíně. Ivan se ho zúčastnil jako hlavní hvězda, dokonce byl přijat i ministrem kultury Václavem Kopeckým. A tím to celé skončilo. Alespoň v zemích východního bloku. Buržoazní kultura byla zakázaná a nastoupil socialistický realismus.
Desetiletý Ivan Jandl se dostal do schizofrenní situace, ve které by se stěží orientoval i dospělý člověk. Několik měsíců byl za hvězdu, tisk z něj udělal světovou „star“ a pak nic. Ticho. Najednou jeho jméno i fotografie zmizely ze stránek novin a časopisů, film putoval do trezoru.
Následujícího roku 25. března 1949 přišel Ivanovi telegram s lakonickou zprávou: „Vyhrál jsi speciální cenu Akademie za nejlepší herecký výkon. Srdečně gratuluji! Fred Zinnemann“.
Osobní převzetí bylo už v té době samozřejmě z říše snů, a tak Oskara přebral režisér Zinnemann. Soška přišla v balíčku na ředitelství Československého státního filmu, kde si ji Ivan mohl vyzvednout. V krabici, kromě zmenšené sošky tak, aby ji udržel i jedenáctiletý kluk, byl ještě Zlatý glóbus, cena amerických kritiků.
Žádný Čech nikdy neobdržel obě nejvyšší filmová ocenění. Přesto se film dostal na index a Ivan měl také utrum. Alespoň doma. V zahraničí se stal objektem zájmu nejen režisérů, ale především filmových fanoušků. Nabídky k natáčení ze zahraničí se začaly hrnout, ale československé úřady byly proti. Jandl si kromě několika bezvýznamných roliček v Československu už ani neškrtl. Cenzura ještě nějakou dobu pouštěla obdivné dopisy fanynek i podklady pro natáčení filmu o trosečnících v Africe od společnosti Europe Film. Ivanu Jandlovi psala mladá Brigite Bardot nebo Shirley Templ a pak se nad ním definitivně zavřela voda.
Soudruzi se postarali, aby nemohl ani studovat. Dvakrát se nedostal na Divadelní fakultu AMU a stal se úředníkem v Klubu čtenářů. Poté vystřídal několik profesí od telefonního technika až k průvodčímu v autobusu. V šedesátých letech si na něj vzpomněli a dostal místo hlasatele v Československém rozhlase, odkud ho po prověrkách v roce 1972 zase vyhodili.
Žil sám s maminkou, živil se jako účetní revizor podniku Potraviny a věnoval se ochotnickému divadlu. S věkem se dostavily první nemoci, především cukrovka. Když maminka zemřela, veškeré křivdy z promarněných šancí se draly na povrch stále častěji. Přestože ovládal několik jazyků, stranil se lidí a chodil jen na fotbal a do restaurací. Alkohol se stal jeho jediným blízkým utěšitelem.
Autor: Jan Polák/commons.wikimedia.org/volné dílo
Umíral osamělý ve svém bytě v Libni při diabetickém záchvatu. Bylo mu pouhých padesát let.
Zdroje:
