Článek
Když byl úspěch zločinem. Příběh Josefa Bicana v zemi vítězného února
Totalitní režimy nesnášejí konkurenci. A nejtěžší konkurencí není opozice, ale oblíbený člověk, kterého lidé poslouchají víc než stát.
Komunistický režim nedokázal snést nic, co vyčnívalo. Úspěch, popularitu, mezinárodní uznání. Každý, kdo byl známější než stranický funkcionář, se stával podezřelým. Sportovci, umělci i vědci museli být zlomeni, umlčeni nebo poníženi – aby bylo jasno, že jediným zdrojem slávy je Komunistická strana. Josef Bican byl ideálním terčem.
Franz Bican nastoupil poprvé jako profesionální fotbalista za Herthu Vídeň 9. září 1912. Jeho kariéra netrvala ani deset let. Během jednoho zápasu ho soupeř tvrdě kopl do ledvin. Do rány se dostala infekce, operaci odmítl. V roce 1921 zemřel. Bylo mu třicet let.
Josef Bican na vrcholu své popularity
Zůstala po něm manželka Ludmila a tři děti. Františkovi bylo deset, Josefovi osm a Vilíkovi pouhé tři roky.
Prvorozený František se potatil. Kromě školy trávil veškerý čas s hadrákem přilepeným k noze a s partou vídeňských kluků. Nebylo překvapením, že už v deseti letech hrál za mládežnický klub Hertha Vienna II.
První profesionální přestup uskutečnil v roce 1931 do Rapidu Vídeň a hned se uvedl čtyřmi góly proti Austrii. Během tří let se stal nejlepším střelcem rakouské ligy. Zahrál si ještě za Admiru Vídeň – a tím jeho rakouská anabáze skončila.
Skončil i poklidný život nejlepšího evropského, možná i světového fotbalisty.
Byl rok 1937. Německy mluvící svět uctíval nové božstvo jménem Hitler. Jenže fotbalové Československo mělo jiné priority – získat Pepiho Bicana, nabídnout mu občanství a reprezentaci.
První se ozvala Sparta. Jenže Bicana nakonec získala Slavia. Sparťanští bafuňáři sice jeli s hotovou smlouvou, ale po cestě se zastavili na dlouhý oběd. Slávisté byli rychlejší. O pár hodin.
Josefa Bicana získala Slávie Praha jen o pár hodin dříve, před Spartou
V Sedlici, kde fotbalová hvězda trávila volno u prarodičů, byla na dece pod starou švestkou podepsána smlouva. Páni v černých oblecích, kloboucích a s viržinky koupili Bicana za 150 tisíc korun. Za ty se tehdy daly pořídit tři vily.
Za Československo nastoupil poprvé v srpnu 1938. K výhře 6:3 nad Švédskem přispěl třemi góly. Pak přišla válka. A s ní jiné starosti. Během čtyř let Protektorátu odehrál Josef Bican jen šestnáct utkání.
Po válce se ozval Juventus Turín. Nabízel luxusní vilu a šest milionů korun. Jenže nad Evropou už se místo hákového kříže zvedal rudý prapor se srpem a kladivem. Politika byla nečitelná, ulice plné rudých bojůvek. Bican se obával, aby neskončil v zemi ovládané komunisty. Nabídku odmítl a zůstal v Praze.
Paradox dějin: Itálie si demokracii udržela. Československo ne.
Po „vítězném únoru“ 1948 mnozí pochopili, že se ocitli v pasti, a odešli. Nechali tu rodiny, hroby předků i celý život. Bican zůstal.
A pěst dělnické třídy se brzy sevřela i kolem něj.
Poslední reprezentační zápasy odehrál v září 1949. Ve dvou utkáních nastřílel neuvěřitelných třináct gólů. Krátce poté mu soudruzi stroze oznámili konec. Důvody se nevysvětlovaly. Byly jasné.
V roce 1954 otisklo Rudé právo projev armádního generála a zetě prezidenta Gottwalda Alexeje Čepičky. Označil Bicana za symbol buržoazních přežitků, nežádoucího profesionála, který v socialistické společnosti nemá místo. Následovalo vystěhování z holešovického bytu i vyhnání z Prahy. Rodina skončila ve Vítkovicích.
Čepičkův cejch ho dovedl až ke krumpáči.
U stavební jámy se jeden soudruh ukazoval druhým, jak je vtipný:
„Tak soudruzi, takhle teď u nás kope Bican.“
Smál se vlastnímu vtipu i tomu, jak Strana zatočila s buržoazním sportovcem.
Nejlepší profesionální fotbalista Evropy se živil jako pomocný dělník nebo závozník. Občas ho přizvali k trénování – a zase vyhodili. Bez vysvětlení. Fotbalista Josef Bican přestal existovat.
Komunisté Josefa Bicana nezabili. To by bylo příliš jednoduché. Oni ho vymazali. Vzali mu jméno, práci, smysl i důstojnost. A pak ho nechali žít – jako výstrahu všem ostatním, že úspěch bez svolení Strany je zločin.
Hrob Josefa Bicana na Vyšehradském hřbitově
Zdroje:
www.slavia.cz/text/bican-pepi
