Článek
Krvavá bestie Mácha ve službách komunistické totality
Boží mlýny prý melou pomalu ale jistě. V případě profesionálního sadisty a vraha Ladislava Máchy se mlýnské kolo zřejmě zaseklo.
Součástí každého národa a společnosti je patologická sedlina, která za jistých okolností vybublá na povrch a otráví vše kolem. Touto špínou byl i rodák ze vsi Višňová na Příbramsku. Až se tam bude za půl století natáčet populární seriál Chalupáři i on bude sledovat zábavné osudy rázovitých lidiček, zasazených do čarokrásné krajiny. Orchestrion, zpěv, Waldemar Matuška. Tedy pouze do chvíle než emigruje. Lány vlnícího se obilí a na pozadí kostel sv. Kateřiny s cibulovitou bání na věži.
Právě v tom kostele ministroval malý Ladislav, v něm byl pokřtěn, vykonal svoji první svatou zpověď a přijal první svaté přijímání. Každoroční pouť na Svatou Horu byla pro nábožensky založenou rodinu samozřejmostí. Kdo mohl tušit, že ze zbožného chlapce vyroste sadista a vrah. Během Protektorátu se v Praze vyučil automechanikem, ale hrabat se v motorech s rukama věčně od oleje nebylo nic pro něj. Měl větší ambice.
V roce 1943 navázal spojení s partyzánskou skupinou a v únoru 1944 ho zatklo gestapo. Prošel několika věznicemi a jeho poslední štací byly Drážďany, kde byl odsouzen na osm a půl roku. Ovšem za pár týdnů se mu podařilo při bombardování města uprchnout a dostal se zpět na Příbramsko. V den vyhlášení osvobození naší vlasti utrpěl lehké zranění nohy během krátké přestřelky a byl vyznamenán Válečným křížem 1939.
Těsně po válce vstupuje do KSČ a potkává „svého člověka“ Augustina Schramma, agenta NKDV, který mu nabídl místo u SNB.
Jenže Ladislav, nyní již soudruh vyšetřovatel Mácha, myslel i na své blízké. Sestru Janu, která prodávala v dobříšském řeznictví, pokud vůbec bylo co, protlačil do řad SNB. Posléze se vdala za svého spolu soudruha z řad bezpečnosti.
I Mácha našel mezi svými lásku. Soudružku Věru Šarochovou, referentku StB. Brzy ji požádal o ruku. Časem se z kancelářské myšky stala kapitánka a vedoucí šifrovacího oddělení StB. Manželství zůstalo bezdětné, možná proto, že veškeré své síly věnovali manželé Máchovi komunistické straně a budování spravedlivého socialistického řádu.
V druhé polovině roku 1949 potřebovali bolševici přitlačit na vzpurné sedláky, kteří nepochopili výhody kolchozničení a odmítali odevzdat svá pole, koně, dobytek a stroje do služeb všemu pokrokovému lidstvu. A kdo nejde s námi, jde proti nám. A ještě ke všemu ti pánbíčkáři chodili do kostela, přestože moudří soudruzi v Sovětském Svazu mnohokrát dokázali, že Pánbíček neexistuje.
A tak se jednoho dne o třetí adventní neděli roku 1949 v malé vesnici Čihošť pohnul oltářní křížek.
Ať už to byla předem připravená provokace Stb nebo cokoliv jiného, okamžitě začali bolševici připravovat monstrproces s agenty Vatikánu, přisluhovači světového imperialismu. Na konci ledna fízlové vydávající se za redaktory kněze Toufara unesli a odvezli do valdické věznice. Tam už na něj netrpělivě čekal soudruh Mácha s dalšími pacholky. Rozkaz zněl jasně. Donutit kněze k přiznání, že skrze nainstalované zařízení během mše svaté křížkem několikrát pohnul.
Jeden z těch soudruhů co se podílel na mučení kněze později uvedl: „…jsem viděl, že Mácha má Toufara položeného na lavici se zavázanýma očima a nemilosrdně jej tluče hlava nehlava, tohoto jsem upozorňoval na to, že jmenovanému může způsobit taková zranění, že jej nebudeme moci postavit před soud. Během této doby, co jsem se tam zdržel a bylo to asi 10 až 15 minut jsem na Máchovi pozoroval, že bije Toufara se sadistickou rozkoší. Ještě jsem několikráte upozornil Máchu, že když již použil fyzického násilí, tak ať jmenovaného bije po šlapkách a nemlátí jej hlava nehlava… Celá exekuce trvala asi tři hodiny, kdy Mácha pravděpodobně pro únavu fyzického týrání nechal.“
Kněz i nadále odmítal podepsat prohlášení, že s křížkem manipuloval a bolševici byli v koncích. Nakonec přišel rozkaz shora od samotného soudruha Gottwalda, „že se s tím moc serou.“
Takže soudruzi Mácha, Němec a Řezníček přitlačili. Svlečeného kněze v betonové kobce mlátili buď zavěšeného za ruce na háku nebo přivázaného k lavici. V mlácení se střídali všichni tři celé dopoledne. Poté si museli odpočinout, naobědvat se a prospat se z náročné práce pro společnost. Večer se na ztýraného Toufara ležícího ve vymrzlé cele vrhli znovu.
V den výročí vítězství pracujícího lidu 25. února 1950 po necelém měsíci mučení nastala agonie. Zmučené tělo estébáci rychle převezli do zdravotnického zařízení a nařídili lékařům udržet kněze naživu za každou cenu. Během utajené operace, při které byli lékaři a personál hlídáni tajnými fízly, kněz Toufar zemřel.
Byl to sice průšvih, ale zase se nic tak hrozného nestalo. Umlácených a ztýraných nepřátel socialismu byl předlouhý seznam. Podporučík Mácha dostal důtku a byl přeřazený na katedru StB při škole SNB v Liběchovicích s luxusním platem kolem 5000 Kčs.
Následovalo povýšení do hodnosti kapitána a po menších třenicích byl z ministerstva vnitra odejít. Jenže komunisté si své vrahy hýčkali. Mácha byl dosazen do podniku zahraničního obchodu Technoexport, následně do Pragoexportu. Získal titul JUDr, doktor obojího a práva, a další doktorát RSDr, zvaný lidem „Rodné strany dochtor.“ To museli v imperialistické cizině zírat jaké máme uvědomělé soudruhy. Z automechanika a sadistického fízla dvojnásobným doktorem.
Jeho poslední místo bylo v Československém rozhlasu. Z pozice ředitele a později tajemníka sekretariátu kádroval a psal udání na své podřízené.
Nadstandardní příjmy a luxusní důchod. Zatímco jeho oběti, pokud přežily, dožívaly v chudobě jako občané druhé kategorie. Ubitý Josef Toufar byl pod jménem Zouhar zahrabán v jámě v pražských Ďáblicích.
Jeho vrah, strážce socialismu, nikdy nelitoval toho, co udělal. Dokonce ani nepochopil zrůdnost svých aktivit. Naopak se cítil poškozený a ukřivděný, přestože se vždy snažil plnit vůli pracujícího lidu a Komunistická strany Československa.
Sadistický vrah a komunista Ladislav Mácha zemřel v 95 letech a nikdo pro něj neplakal.
Zdroje:
