Článek
Mutějovice jsou chmelařská ves v okresu Rakovník. Kdysi bohatá obec, utvářená desítkami velkých statků, posledními svědky dávno zašlé prosperity. Směrem k lesu malé chmelnice, a ještě dál v kopci ruiny hradu Džbán. Kdysi pravěké halštatské hradiště, na kterém nechal vybudovat strážní pevnost Václav I. Nebo snad ještě dříve jeho otec Přemysl Otakar I. Ve 14. století už byl prázdný. Šlechta dávala přednost konkurenčnímu a výstavnějšímu Křivoklátu. Životnost Džbánu netrvala ani sto let. Zanikl zřejmě důsledkem rozsáhlého požáru. Těžba opuky v místních lomech o několik století později dílo zkázy dokonala.
Kromě opuky zde bylo ještě uhlí, kdysi nazývané černým zlatem. Tuto proměnu z černého do zlatého dokázalo provést se zručností středověkých alchymistů bratrské duo Stříbrných.
Jiří Stříbrný byl jedním z pěti „mužů 28. října“, kteří se podíleli na vyhlášení samostatného Československa. Byl zdatným řečníkem a dokázal v poslaneckých lavicích tlachat osm hodin bez přestávky. To mu nedělalo problém. Podobnost s některými současnými tlachaly je čistě náhodná. Prý by vymámil z jalové krávy tele. Podle jiných by se „dokázal vylhat i z vraždy“. Jak sám tvrdil, „být ministrem je řehole. Oběť pro vlast.“ Kolikrát jsme už podobné fráze od užvaněných politiků slyšeli?
Z lavic vídeňského parlamentu, tedy rakousko-uherského, se dostal do ministerských křesel Československé republiky. Od ministra pošt a telegrafů přes železnice až po národní obranu.
Protože krev není voda, jeho bratr František obdržel neméně lukrativní židli. Byl jmenován ředitelem Československé diskontní banky. Zřejmě politicky talentovaná rodina.
V roce 1923 proběhlo nabídkové řízení na dodávky uhlí pro státní dráhy. Ministr železnic Jiří Stříbrný předal seznam přihlášených firem, komu jinému než svému bratrovi Františkovi.
Ten si zavolal majitele mutějovických dolů Františka Stejskala, který zakázky rozdělil a zcela nepokrytě si řekl o úplatek, rozuměj provizi. Čtyřicet tehdejších haléřů z metráku černého a dvacet haléřů z metráku hnědého uhlí. Za tři roky to vyneslo kolem dvaceti milionů korun.
Jenže majitelé kladenských a ostravsko-karvinských dolů peníze, o které je obrali Stříbrní, začali vybírat od horníků. Není divu, že ti zahájili v roce 1923 stávku. Ale vždycky se najdou nějací kazišukové, stávkokazi. Mutějovičtí havíři byli přemluveni, aby těžili dál a bylo jim naslibováno modré z nebe. Problém byl, že mutějovické uhlí bylo té nejhorší možné kvality. A tak bratři Stříbrní, talentovaní politici ve službách nové republiky, vymysleli „perfecto byznys“.
Nekvalitní mutějovické uhlí nechali odlifrovat do Vídně. Tam na vagonech vyměnili popisné cedule. A rázem se z mutějovického uhlí stalo kvalitní anglické uhlí. Návrat souprav zpátky do Čech už byla pro ministra železnic a jeho podržtašky rutina.
Po šesti letech podvod odhalil jakýsi šťoura kontrolor jménem Pečený. Ministr byl, hlavně díky médiím, donucen k rezignaci. Lhal, až se mu od huby prášilo, kroutil se jako had a nakonec všechno skončilo, kde jinde, než zametené pod koberec.
Politická klasika. Přestože všichni věděli že lhal, nic mu nedokázali.
„Nihil novi sub sole.“
Titulky z dobového tisku dnes vzbudí jen mírné pousmání ve srovnání s těmi dnešními:
„Na kolejích čeká milion“
„Já na bráchu, brácha na mě“
„On a jeho bratr, milionáři proti své vůli“
Zdroje:
