Článek
Užitečný idiot Jakov Michajlovič Sverdlov nechal popravit carskou rodinu, rozpoutal rudý teror, a nakonec ho ubili jeho vlastní lidé
Muž, po kterém byla v Sovětském svazu pojmenována města, ulice, továrny a školy, patřil mezi ty staré ruské bolševiky, kteří se sice oháněli proletariátem, ale sami pocházeli z blahobytných buržoazních poměrů. A stejně jako většina z nich se Sverdlov narodil v ortodoxní židovské rodině a pro myšlenky revoluce se nadchnul už jako student.
Autor: Пётр Адольфович Оцуп/commons.wikimedia.org/volné dílo
Hlava rodu Michail Izrailevič Sverdlov byl v Nižním Novgorodu rytcem. S manželkou Elizabetou Solomonovnou měl šest dětí: dvě dcery a čtyři syny. Tři z nich se zapsali do světové historie, každý ovšem jinak.
Nejstarší Zinovij se v cele, kam ho zavřela carská policie, seznámil s Maximem Gorkým. I přes velký věkový rozdíl se spřátelili a Gorkij Zinovije všemožně podporoval. Po propuštění se dokonce mladý Sverdlov ke spisovateli nastěhoval a dělal mu sekretáře.
Tam se seznámil s významným režisérem a divadelním ředitelem, který mladíkovi nabídnul angažmá v moskevském divadle. Jenže Moskva byla židům zapovězena. Nebylo tedy nic snazšího, než se nechat pokřtít a stát se křesťanem. Kmotrem při křtu mu byl bolševik a neznaboh Maxim Gorkij. Zinovjev přijal nejen novou víru, ale i jméno. Stal se Peškovem, což bylo původní jméno Gorkého.
Autor neznámý/commons.wikimedia.org/volné dílo
Zinovij Peškov chvíli studoval v Moskvě, ale brzy emigroval do Kanady. Tam se živil všelijak, třel bídu s nouzí a pozvání Gorkého do jeho vily na Capri přišlo právě včas. Jenže peníze rozvrátí i velmi pevná přátelství.
Gorkého milenka si z jeho účtu „odklonila“ padesát tisíc rublů, které převedla neznámo kam. A podezření padlo na Zinovije Peškova. Ten se urazil a sbalil si kufry.
Během 1. světové války se přihlásil do cizinecké legie. V květnu 1915 v bitvě u Verdunu přišel o pravou ruku. Po válce udělal velice slušnou vojenskou kariéru, spřátelil se s Charlesem de Gaullem a v roce 1917 se stal představitelem francouzské vojenské mise při dočasné vládě v Rusku.
Poté jako legionářský důstojník bojoval v Maroku a za 2. světové války se přesunul do Londýna, kde na něj čekal jeho přítel Charles de Gaulle. Po válce, už jako generál, vykonával funkce velvyslance v různých zemích Asie. Zemřel 27. listopadu 1966 v Paříži.
Autor: Mariluna/ commons.wikimedia.org/volné dílo
Další z bratrů Veniamin Sverdlov také emigroval do USA, ovšem jeho pokusy uchytit se v bankovním sektoru zkrachovaly. Zřejmě ne každý žid to s penězi umí. Po revoluci v Rusku poslechl výzvy svého bratra Jakova, už význačného bolševika, k návratu do Ruska.
Mocný soudruh Jakov Sverdlov samozřejmě obdařil bratra množstvím funkcí a výhod, kterých si Veniamin užíval plnými doušky. Jenže jak to mezi bolševiky chodí, jeho vlastní soudruzi ho obvinili z trockismu. V říjnu roku 1939 byl zatčen, mučen a po roce jako zrádce zastřelen. Návrat do rodné země se ukázal jako fatální.
Největší „díru do světa“ z bratrů Sverdlovových udělal Jakov. Jako mnozí soudruzi i on pochopil, že je lepší stát se revolucionářem než pracovat. Tak zanechal míchání mastí a kapek v lékárně, kde chvíli pracoval, a přidal se k Leninově partě. Následovala samozřejmě opakovaná zatčení a vyhnanství.
V roce 1917 se konečně dočkal. Na přímluvu Lenina byl totiž zvolen do ústředního výboru a pověřen vedením sekretariátu. Stal se bolševickým kádrovákem.
Sverdlov byl zcela oddán Leninovi a co Lenin řekl, to okamžitě splnil. V létě 1918 se v rukou těch dvou soustředila nejvyšší moc v zemi.
Autor: Boasson and Eggler/commons.wikimedia.org/volné dílo
Po zatčení a internaci rodiny cara Mikuláše II. v Jekatěrinburgu rozhodli Lenin a Sverdlov o jejich likvidaci. Bolševici nechtěli připustit, aby byla carská rodina osvobozena vojsky generála Kolčaka nebo legionáři.
Koncem léta 1918 po atentátu na Lenina, který měla podle oficiální verze způsobit poloslepá Fanny Kaplanová, nastala doba Jakova Sverdlova. Odstartoval tzv. „rudý teror“ jako oficiální politiku sovětské republiky. Věznění, mučení a popravy připravily o život půl milionu nevinných lidí. Začaly se plnit „normy“ popravených, které vypracovali Lenin se Sverdlovem.
Agitační návštěva Morozovovy fabriky ve městě Orlu dne 16. března 1919 byla pro Sverdlova poslední. Během jeho přednášky o světlých zítřcích a úžasném životě dělníků v zemi Sovětů se na něj vrhli proletáři, kterým sliboval komunistický ráj, a na místě ho utloukli.
Podle oficiální verze zemřel na tuberkulózu. Bylo mu 34 let a jako zasloužilý masový vrah byl pochován na nejčestnějším místě u Kremelské zdi.
Autor: Rakoon/commons.wikimedia.org/volné dílo
V roce 1935 šéf NKVD Genrich Jagoda adresoval Stalinovi dopis s informací ohledně nebožtíka Sverdlova. Celých šestnáct let se báli otevřít Sverdlovův trezor. Když k tomu došlo, nalezli v něm zlaté carské mince v hodnotě 108 525 rublů, více než sedm set zlatých šperků s drahocennými kameny, obligace a velké množství doposud nevyplněných cestovních pasů.
Možná, že bývalý žid, posléze křesťan Jakov Sverdlov měl v případě problémů připravená zadní vrátka. Po vzoru svých dvou bratrů utéct a požádat o azyl v některé zemi kapitalistických zrůd.
Smutným paradoxem je, že po tomto užitečném idiotovi bylo město Jekatěrinburg, ve kterém nechal povraždit carskou rodinu, přejmenováno na Sverdlovsk.
Zdroje:
