Článek
Anežka Hrůzová: vražda, která otrávila celé Čechy
Vražda Anežky Hrůzové v roce 1899 spustila největší justiční a společenskou hysterii českých dějin. Případ, známý jako hilsneriáda, ukazuje, jak snadno se může pravda ztratit v davovém běsnění.
Údajný portrét Anežky Hrůzové, na kterém je ve skutečnosti její sestřenice
Vražda v lese Březina
V lese Březina u Polné byla 29. března 1899 krátce před šestou večer zavražděna mladá švadlena Anežka Hrůzová. Kauza, kterou její smrt rozpoutala, neměla v tehdejších českých zemích obdoby.
Takzvaná hilsneriáda se stala ústředním tématem novinových titulků na dlouhé týdny. Vyšetřování se od počátku vleklo a už velmi brzy bylo zřejmé, že je poznamenáno tlakem veřejnosti, předsudky i politickými zájmy.
Soudní komisař nad mrtvým tělem Anežky Hrůzové
Dva tábory, jeden viník
Společnost se rozdělila na dva nesmiřitelné tábory. Jedni přijali verdikt soudu, že vrahem byl místní Žid Leopold Hilsner, a že šlo o rituální vraždu křesťanské panny. Druzí tuto tezi odmítali jako návrat ke středověkým pověrám.
Do sporu se zapojili politici, novináři i intelektuálové. Teprve když byl Hilsner odsouzen a zmizel za zdmi věznice, veřejný zájem začal slábnout.
Soudní spisy židovského povaleče a flákače tvořilo několik tisíc stran.
Od začátku byli vyšetřovatelé pod obrovským tlakem veřejnosti a médií. Krvelačný dav potřeboval oběť. Podobně jako v případě jiného Žida před dvěma tisíci lety, kdy dav volal: „Ukřižuj, ukřižuj“. Ten český volal: „Oběsit, oběsit“.
Tělo Anežky Hrůzové v márnici
Odsouzen bez důkazů
Přestože proti Hilsnerovi neexistoval jediný přímý důkaz a nepřímé si často navzájem odporovaly, byl odsouzen k trestu smrti, později změněnému na doživotní žalář. Antisemitská hysterie mezi českým obyvatelstvem dosáhla nebývalých rozměrů. Soudní spisy židovského povaleče a flákače tvořilo několik tisíc stran. Nebylo tehdy „slavnějšího“ muže v Čechách.
Fyzicky nemožný scénář
Ve spisech se zcela ignorovala fakta: Anežka pravděpodobně zemřela později, než tvrdili vyšetřovatelé, a zřejmě nebyla zavražděna v lese.
Podle oficiální verze měl tuberkulózní, podvyživený Hilsner během několika minut ujít tři kilometry z Polné na Březinu, spáchat vraždu, převléct se, zbavit se krvavých šatů a stejnou trasu se vrátit. To by sotva zvládl zdravý muž, natož nemocný.
Podezřelí, kteří se nehodili
Svědkové tvrdili, že viděli několik dnů, jak se po lese potlouká neznámá osoba, která se chovala „podivně“. V popisu se shodovali a podle nich to rozhodně Leopold nebyl. Toho znal v Polné každý.
Dokonce hajný Mischinger našel místo, kde si někdo uřízl hůl. Ta se našla se stopami od krve na místě nálezu Anežčina těla.
Zápis z knihy zemřelých zveřejněný v digitálním archivu matriky v Moravském zemském archivu v Brně.
Nejvíce podezřelí z vraždy Anežky Hrůzové
Kožešník Karel Janda, vdovec z Prahy
Kožešník Janda byl vdovec a jeho žena byla pohřbena v Polné. Často tam tedy jezdil. V tu dobu byl prokázán jeho pobyt v Polné mezi 8. březnem až 4. dubnem, tedy po celý měsíc.
Když se vrátil do Prahy choval se tak pomateně, že byl hospitalizován v ústavu pro choromyslné. Tam ho vyslýchal komisař Olič. Podle jeho záznamů začal Janda bláznit poté, co viděl tělo mrtvé Anežky. Kvůli skvrnám od krve na jeho šatech a zaschlém spermatu na kalhotách byl po propuštění z psychiatrického oddělení umístěn do vazby. Nakonec se prokázalo, že v inkriminovanou vraždu bydlel u své tchyně Anny Joštové.
Vincenc Zelinger z chudobince, další podezřelý
Dalším byl místní pobuda Vincenc Zelinger, který měl v době vraždy nejasné alibi a choval se podezřele. Bydlel v místním chudobinci. Hospodyně v chudobinci Františka Varhánková vypověděla že na večeři, která byla v pět hodin odpoledne, chodil Zelinger včas. Toho dne 29. března byla středa a k večeři se nedostavil.
O následujícím dni, tedy 30. března vypověděla Varhánková následující:
„Dne 30. března vstala jsem o půl páté ráno a šla jsem do síně pro vodu chtějíc připravovat snídani. V síni to je potkala jsem Zelingera, který na mě žádal teplou vodu, že se musí umýti. Já jsem odvětila, že je příliš časně, a že žádnou ještě nemám. Připomínám k Zelingerovi, že na mě týž nikdy předtím vody teplé k mytí nežádal. Myslím, že se Zelinger vůbec málokdy myl, poněvadž býval vždycky umouněný. Proč náhodou tehdy na mě teplou vodu chtěl jsem nepátrala, poněvadž jsem s ním vůbec nerada mluvila – poněvadž to byl člověk grobián.“
Další obyvatelé chudobince, Vojtěch Fray a Jan Zima, vypověděli, že Zelinger se vrátil až kolem deváté hodiny večerní. Byl nezvykle zamlklý. Ani si nerozsvítil. Protože byl známá firma a každý ho znal, bylo nemožné, aby v neznámém muži z lese nepoznali místního pobudu.
Svědci se shodli v tom, že neznámý muž, kterého vídali v lese, nebyl ani Zelinger, ani Hilsner.
Hilsner konfrontován s korunním svědkem Pěšákem (kresba z druhého Hilsnerova procesu, Illustrirtes Wiener Extrablatt, 1900)
Josef Zatřepálek, násilník, sexuální predátor
Zcela mimořádně závažnou postavou byl Josef Zatřepálek, násilník a recidivista, který měl za sebou řadu sexuálních útoků v okolí Polné. Jeho modus operandi, místo činu i časové souvislosti budily vážné podezření.
Místní rodák, který už v sedmnácti letech poznal žalář zevnitř. Tehdy poblíž Záborné napadl třináctiletou Marii Stejskalovou a pokusil se ji znásilnit.
Následovala řada přestupků a přečinů. Zfackoval dívku, které ho odmítla a následoval další pokus o znásilnění přímo v Polné. Obětí byla jednadvacetiletá služebná. Zůstalo u pokusu, protože byl přistižen dalším z Hilsnerových kumpánů. Došlo ke rvačce, ve které ho Zatřepálek zranil.
Ještě v ten samý rok napadl třiapadesátiletou hokynářku. Soud mu uložil třináct měsíců nepodmíněně. Po propuštění „pouze“ kradl, ale v roce 1910 se dopustil několika sexuálních útoků. Jediný dokonalý pokus znásilnění odneslo šestileté děvčátko. Nemělo šanci se dospělému chlapovi ubránit.
Za týden přepadl sedmnáctiletou služebnou, která se ubránila. Tak ji alespoň okradl. Za měsíc si troufnul na osmapadesátiletou ženu, tentokrát už s nožem. Několik mužů zaslechlo křik a běželo napadené na pomoc. Zatřepálek utekl.
Druhý den s nožem v ruce napadl čtyřiadvacetiletou děvečku, znásilnil ji a pořezal ve tváři. Neměl dost a ten samý den večer znásilnil jednadvacetiletou dívku, která byla jeho poslední obětí. Konečně byl sexuální deviant zatčen a v roce 1911 odsouzen na třináct let do žaláře.
Policejní komisař Václav Olič, který vyšetřoval v blázinci Karla Jandu uvedl ve spise:
„V měsíci srpnu 1898 byl učiněn útok na Marii Urbanovou. Tato Marie Urbanová pásla krávy u lesa, které jí pak do lesa zaběhly. Když je Urbanová vyháněla, chytil ji za ruku mladík, který měl v levém uchu plíšek, zatáhl do houštiny lesní, svlékl svůj kabát, posadil ji a vysvlékl ji do naha. Přitom jí vyhrožoval, že jí vrazí nůž do krku, bude-li křičet. Ona však přece křičela a vysvobodili ji dva mladíci za nimiž se tento člověk honil a v tu dobu sebrala dívka své šaty a utekla domů. Jména těchto mladíků jsou uvedena v protokolech sepsané s detektivem postem. Tuším asi rok předtím, stal se podobný útok na Marii Laškovou, táž pásla ještě se svou kamarádkou u lesa. Přišel k nim mladík s plíškem v levém uchu a tázal se jich, zdali neztratily řetízek s kančím zubem a chce li ho některá z nich, aby s ním šla do lesa. Marie Lašková šla za ním do lesa, onen muž ji povalil na zem, chtěl ji svlékati, tuším, že i sukýnky jí vyhrnul, na pokřik ohrožené upustil však pachatel od dalších násilností.“
Fotografii Josefa Zatřepálka, pořízenou ve věznici, poslali několika svědkům, se kterými byl později Zatřepálek konfrontován i osobně. Těmi svědky byli Ferdinand Vlček, Johana Vomelová a s Antonie Běhalová.
Záznam z rekognice:
„Ferdinand Vlček: To jest Zatřepálek, jehož jsem v roce 1899 vídal často na náměstí polenském. Tvrdím se vší určitostí, že to není onen muž, jehož jsem den před vraždou Anežky Hrůzové na kraji lesa Březiny potkal. Znal jsem Zatřepálka dobře, podle fotografie jsem ho nepoznal, poněvadž jak ze zkušenosti vím, fotografie klame, nyní však, když mi byl představen, poznávám ho určitě.
Johana Vomelová: To není onen muž, jehož jsem před vraždou Anežky Hrůzové blíže místa činu potkala. Muž ten vypadal jinak. Rozhodně člověka tohoto úplně neznám a nikdy jsem ho neviděla.
Antonie Běhalová: To není on muž, jehož jsem před vraždou Anežky Hrůzové blíže místa činu potkala. Muž ten vypadal jinak.“
Takže zase nic.
Místo vraždy Anežky Hrůzové s obrázkem Panny Marie Vyšehradské-Dešťové
Dopis z Curychu, Švýcarsko
Přesto že policejní komisařství rozeslalo žádost o pomoc i do zahraničí, dlouho se nic nedělo. Až v roce 1909 zaslal policejní ředitel z Curychu ve Švýcarsku oznámení okresnímu soudu v Polné.
„Jistý Tetinek Josef z Kamenice v Čechách, krejčovský mistr, nyní bydlící v Bernu, oznámil níže podepsanému úřadu, že pachatelem vraždy Friedericke Nehrové, spáchané zde 17. října loňského roku, by mohl být jistý Paul Josef, klempíř z Imstu v Tyrolsku, asi 36 let starý, 170 cm vysoký, štíhlý, protáhlého obličeje, velkých modrých očí, drzého pohledu, nosí náušnice. V roce 1900 mu tento Paul v St. Gallenu řekl, že byla v březnu předchozího roku zavražděna jistá Agnes Hrusa, švadlena.
Jistý Hülsner byl tehdy za tuto vraždu zatčen a odsouzen. V současné době si odpykává trest v tamní věznici Gutenberg. Tento Hülsner byl však odsouzen nevinně, protože se (Paul) podílel na vraždě této Hrusy. Tetinek také tvrdí, že vás tehdy o tomto případu informoval.
Nyní Vás zdvořile žádáme o sdělení, zda se tato informace zakládá na pravdě, zda byla skutečně zavražděna Anežka Hruša & jistý Hülsner byl jako pachatel potrestán & dále zda zmíněný Josef Paul může být považován za pachatele vraždy spáchané na Agnes Hrusa & zda byl Vámi stíhán, žádáme také o osobní údaje, pokud možno přesné.“
Zvláštní bylo, že Paulův popis přesně odpovídal popisu neznámého, kterého několik místních občanů vidělo potulovat se v lese.
Hrob Anežky Hrůzové
Rodina pod lupou
Nakonec se pozornost stočila k rodině Hrůzových. Hlavním podezřelým se stal Anežčin bratr Jan Hrůza. Měl silný finanční motiv – krátce po Anežčině smrti dokázal koupit dům, na který dříve neměl prostředky.
Jan Hrůza byl pověstný svou lakotou a pro krejcar by si nechal vrtat koleno. Měl plán, ve kterém byla jedna překážka. Tou byla jeho sestra Anežka. Hrůza totiž chtěl koupit dům ve Ždírci a k tomu potřeboval prodat jiný, v Malé Věžnici. Jenže k tomu potřeboval 134 zlatých, kterými by musel sestru Anežku, jako spoluvlastníka, vyplatit. A takové peníze neměl.
V rodině začaly hlasité a neskrývané spory o peníze. A proto že se na malém městečku v Čechách nic neutají, všimnul si toho i četnický závodčí Klenovec, který vypověděl:
„Týž den jsem se dozvěděl, že Jan Hrůza, matka Marie Hrůzová a Anežka Hrůzová asi na svatého Josefa dne 19. března t.r. měli mezi sebou nějakou mrzutost, poněvadž bratr Jan Hrůza měl koupit sestře látku na šaty asi za 10 zlatých. Když jsem se ho na to ptal, popřel, že by měli nějakou hádku. Matka Marie Hrůzová mi potvrdila, že skutečně syn Jan Anežce 10 zlatých dal za to, že mu pomáhala při hospodářství, Anežka si šaty v Polné u Prchalů ušila.“
Když přišla matka Hrůzová nahlásit pohřešovanou dceru měla čerstvý monokl na oku. Prý ji koplo tele. Drobné zranění měl i syn Jan.
Výpověď četníka:
„Co se týče poranění na rukou a dalšího podezření, že blíže místa vraždy v dobu, kdy odpoledne předtím, než byla vražda spáchána, vyjádřil se zámečník Březina, že mohl krávy Jan Hrůza postavit a vraždu pak spáchat, a že viděl, jak má ruku, nevím, zda řekl levou nebo pravou, poškrábanou, a že jí schovával do kapsy.“
Během výslechu byla matka Anežky opakovaně přistižena při lži.
Rodinné spory, rozpory ve výpovědích, zranění matky i bratra, podivné chování po zmizení dcery – to vše bylo zaznamenáno, ale nikdy důsledně vyšetřeno.
Nejjednodušší řešení
Peníze rozvrátily už nejednu rodinu. Přesto bylo pro společnost snazší přijmout vysvětlení o „židovské rituální vraždě“ než pohlédnout do vlastních řad.
Anežka Hrůzová se tak stala obětí nejen vraha, ale i doby, která pravdu obětovala strachu a nenávisti.
Leopold Hilsner po svém propuštění roku 1918 (po stranách Hilsnerovo písmo)
PŘÍPAD ANEŽKY HRŮZOVÉ – ČASOVÁ OSA (1899–1928)
29. 3. 1899 - ZMIZENÍ
Anežka Hrůzová odchází z Polné domů, mizí v lese Březina
1. 4. 1899 - NÁLEZ TĚLA
Tělo nalezeno s podřezaným hrdlem
okamžitě se šíří pověsti o „rituální vraždě“
duben–září 1899
Vyšetřování zatíženo antisemitismem
Podezření padá na Leopolda Hilsnera
12.–16. 9. - PRVNÍ PROCES (Kutná Hora)
Odsouzení Hilsnera k trestu smrti
(důkazy nepřímé, rozporné)
1900
ZRUŠENÍ ROZSUDKU
Nejvyšší soud ruší rozsudek z roku 1899
VEŘEJNÁ DEBATA
Tomáš G. Masaryk vystupuje proti pověře
ostré útoky, demonstrace, nenávistná kampaň
říjen–listopad 1900 - DRUHÝ PROCES (Písek)
Nové obvinění Marie Klímové
Rozsudek: doživotní vězení
1901–1917 - VĚZNĚNÍ
Hilsner zůstává ve vězení
Případ žije hlavně v publicistice a pamfletech
1918 - MILOST
Prezident T. G. Masaryk uděluje milost
Hilsner propuštěn
Odsouzení není soudně zrušeno. Právně zůstává vinen.
1919–1927 - ŽIVOT PO VĚZENÍ
Hilsner žije v chudobě a ústraní
Zdravotní i psychické následky věznění
1928 - SMRT
Leopold Hilsner umírá ve Vídni
Případ Anežky Hrůzové zůstává neobjasněn
Zdroje:
radiozurnal.rozhlas.cz/leopold-hilsner-neni-vrah-anezky-hruzove-mam-dukaz-o-rozporech-ve-spisu-soud-ho-9092033
Autorova poznámka: Článek pracuje s archivními prameny, výpověďmi a dobovými dokumenty. Některé závěry zůstávají otevřené, protože vyšetřování vraždy Anežky Hrůzové bylo od počátku zatíženo předsudky a tlakem veřejnosti.
