Článek
Vnuci T. G. Masaryka přežili socialismus jako bronzové sochy v Seminářské zahradě na svazích pražského Petřína
Kdysi na tomto místě nechal Karel IV. založit vinici, kterou v 17. století bosí karmelitáni z kláštera u Panny Marie Vítězné předělali na zahradu. V roce 1927 se zahrada stala majetkem hlavního města Prahy a po menších úpravách dostala jméno Seminářská zahrada. Dnes je osázena více než 2 700 ovocnými stromy a 800 mandloněmi různých druhů. V roce 1949 bylo v Seminářské zahradě na Petříně instalováno sochařské dílo, které představuje dva hrající si chlapce se šesti žabkami a dvěma ještěrkami. Teprve koncem roku 1989 byla zveřejněna informace, že chlapce dělal sochař Karel Dvořák podle skutečné podoby Masarykových vnuků, Leonarda a Herberta Revilliodových.
Fontána s hrajícími se chlapci na pražském Petříně
Leonard i Herbert byli synové Olgy, nejmilovanějšího dítěte profesora Masaryka. Přestože z ní vyrostla krásná mladá dáma, ve vztazích s muži jí to od začátku dost skřípalo, což přísní rodiče těžce nesli. Vdala se hned za prvního muže, do kterého se zamilovala. Byl jím právník Vendelín Halík a manželství nevydrželo ani rok. Olga se vrátila k rodičům a na začátku Velké války její otec, aby se vyhnul zatčení, musel emigrovat. Olga ho následovala a dělala mu po celou dobu sekretářku.
Během pobytu ve Švýcarsku se zamilovala do ženatého, o osmnáct let staršího lékaře jménem Henri Jules Revilliod. Po smrti jeho manželky se v roce 1920 vzali a v Ženevě se jim narodili synové Herbert a Leonard. Po nástupu fašismu k moci se rodina přestěhovala do Velké Británie. Herbert studoval v Edinburghu historii a stal se houslovým virtuózem. Jenže v Evropě vypukla válka, která do života rodiny surově zasáhla.
Leonard jako švýcarský občan požádal velvyslanectví o vstup do Royal Air Force, ale jeho žádost byla zamítnuta kvůli neutralitě Švýcarska. Chtěl sloužit v československé bojové peruti a na jaře roku 1944 ukončil výcvik. Kvůli postavení svého strýce, ministra zahraničí v exilové vládě Jana Masaryka nebyl zařazen do bojové letky. Přesto u letadel zůstal jako druhý pilot meteorologické 518. peruti RAF. S místem příliš spokojen nebyl a několikrát žádal o přeložení k bojové peruti, ale jeho žádosti byly vždy zamítnuty. Přišel osudový den 16. srpna 1944, kdy se během přistávání srazil s jiným letounem. Na vině bylo chybné hlášení řídící věže nad ostrovem Tiree. Leonard Revilliod zahynul i s ostatními patnácti členy posádky. Je pohřben na skotském ostrově Tiree.
Fontána s hrajícími se chlapci na pražském Petříně
Herbert Revilliod se věnoval hudbě. Hrál na klavír a na housle a v roce 1942 byl přijat na Royal College of Music v Londýně. Protože byl křehké tělesné konstrukce, pobýval často po nemocnicích a další studium musel přerušit. Pokračoval až na podzim 1944 na filozofické fakultě studiem historie a mezinárodního práva. V únoru 1945 byl převezen do nemocnice v Edinburgu se střelným poraněním břicha. Ani přes rychlou operaci se nepodařilo jeho život zachránit. Zemřel 13. února 1945 na vnitřní krvácení po střelné ráně do břicha.
Přestože bylo na úmrtním listu v závorce připsáno „sebevražda“, nekrology v britském tisku psaly o úmrtí po krátké nemoci. Proč jiná informace? Výmysl novinářů? Nebo žádost rodiny, aby slovo „sebevražda“ nebylo uvedeno? Pravda je, že až do konce života Revilliodovi odmítali o Herbertově smrti mluvit.
Rodiče byli po celou dobu, kdy Herbert v nemocnici bojoval o život, s ním. Zcela jistě tedy věděli, co se stalo. Brzy po synově smrti napsal jeho otec dr. Henri Revilliod dopis, ve kterém psal, jak se Herbert těšil na další studia, jak byl optimisticky naladěný a připravený na nový život po válce, jen co se uzdraví. To nevypadalo na chování sebevraha. Pro studenta a civilistu bylo velmi obtížné obstarat si v Británii střelnou zbraň. Ale hlavně-střílí se sebevrazi do břicha, aby ve strašných bolestech pomalu umírali, třeba i několik dnů? Aby toho nebylo málo, zpráva soudního lékaře zmizela. Ani v nemocnici v Edinburgu, ve které Herbert umíral, nebyl nalezen žádný záznam o jeho úmrtí.
Ani ve Švýcarsku neexistuje doklad o násilném úmrtí švýcarského občana, o čemž muselo být Švýcarsko informováno. Z Federálního archivu v Bernu zmizelo všechno, co se týkalo nejen bratrů Herberta a Leonarda, ale i jejich matky Olgy, která se dokonce v roce 1940 setkala se švýcarským prezidentem. Z této schůzky bylo samozřejmě pořízeno několik zápisů a fotografií. Dodnes se nenašla ani stránka.
Takže už vůbec nemůže překvapit, že neexistuje ani záznam o kremaci ze dne 17. února 1945, které byl přítomen i Herbertův strýc Jan Masaryk. Neví se, kde skončila urna s popelem, popřípadě kde byl rozprášen. Neví se vůbec nic.
Olga Masaryková (1919)
Libuše Paukertová-Leharová ve své knize Vnuci prezidenta T. G. Masaryka uvádí i možnou teorii vraždy Herberta Revillioda. Důvodem měla být likvidace Masarykovské linie po meči. Strach komunistů z přímých dědiců Masarykovské tradice byl tak velký, že odstranili nejen vnuky, ale později i Masarykova syna Jana. Proti těmto úvahám se vymezilo několik českých historiků a vznikla zajímavá polemika, otištěná v několika novinách a časopisech. (Lidové noviny, Respekt…).
Není třeba vidět za každým nevyjasněným úmrtím hned spiknutí tajných služeb, jak tvrdí ti, kteří polemizují s názory paní Paukertové-Leharové. Tato dáma byla celoživotní přítelkyní paní Olgy Masarykové-Revilliodové. Množství svých vzpomínek uvedla v knize “ V exilu s Olgou Masarykovou-Revilliodovou“. Po únoru 1948 autorčina rodina emigrovala v ten samý den, kdy StB přišla zatknout jejího otce. Po studiích na západoevropských univerzitách byla osobní asistentkou Olgy Masarykové a většinu života pracovala v OSN. Byla tedy jednou z nejpovolanějších osob, která se mohla vyjadřovat k rodině Olgy a jejích synů. Zemřela 5. února 2025.
A pak je zde ještě jeden člověk, který byl ve velice blízkém, přátelském vztahu s rodinou paní Olgy. „Dr. Lumír Soukup byl muž, kterému tehdy paní Olga naprosto důvěřovala. Až na konci svého života, v druhé polovině 70. let, tuto důvěru ztratila“, tvrdí ve své knize paní Paukertová-Leharová. Dr. Lumír Soukup vystudoval teologii a filozofii. Byl tajemníkem a správcem pozůstalosti ministra zahraničí ČSR Jana Masaryka. Po jeho smrti odešel do exilu. Oficiální údaje hovoří o nelegálním odchodu, ty druhé o vyslání komunistickou rozvědkou na Západ. Tento názor zastává i paní Paukertová-Leharová a sdílela ho i ve svém článku „Vražda vnuků TGM?“ v australských Novinách 29.10. – 11.11. 2007, str. 12.
Stává se celkem často, že ne zcela objasněný případ smrti vyvolává řadu otázek. Stejně tak i smrt vnuka T. G. Masaryka Herberta Revillioda. Chybějící nebo neúplná dokumentace, rozličné verze o Herbertově smrti i argument, že sebevrah se nestřelí do břicha vyvolaly řadu otazníků a následných odpovědí. Protože šlo o potomka význačné rodiny, dochází od konce devadesátých let minulého století k vytváření různých spikleneckých teorií. Podle autorky paní Paukertové-Leharové stála za smrtí Herberta sovětská tajná služba, stejně jako v případě smrti jeho strýce Jana Masaryka.
Olga Masaryková v relativně krátkém časovém období ztratila bratra, rodina jejího manžela ji vinila ze smrti obou synů. I přesto se snažila udržet obraz Masarykovské rodiny jako dokonalé, tak jako byla vnímaná během první republiky. Hra pro veřejnost byla úspěšná, ale uvnitř v soukromí to byla rodina plná psychických potíží, rozvodů a nešťastných rozhodnutí.
Olga Masaryková Revilliodová se do své rodné země nikdy nevrátila. Zemřela 12. září 1978 v Londýně. Bylo jí 87 let.
Zdroje:
Paukertová-Leharová, Libuše - Vnuci prezidenta T.G. Masaryka. Herbert a Leonard Revilliodovi a jejich zvláštní osudy, Zdeněk Susa 2009
