Článek
Přesný okamžik vzniku svazování chodidel, čínsky čchan-cu, neznáme. Nejčastěji se jeho počátky kladou do 10. století, do období před nástupem dynastie Sung. Podle známé legendy si císař Li Jü z říše Jižní Tchang nechal zhotovit asi dva metry vysoké pódium ve tvaru zlatého lotosového květu. Jeho oblíbená tanečnice Jao Niang si údajně ovinula chodidla bílým hedvábím, stáhla je do tvaru půlměsíce a na špičkách na lotosu tančila.
Její drobné nohy a neobvyklá chůze měly vzbudit obdiv dvora a ostatní ženy začaly tanečnici napodobovat. Nakolik je tento romantický příběh pravdivý, historici nevědí. Jisté je, že během dynastie Sung (960–1279) už svazování nohou existovalo a šířilo se mezi vyššími vrstvami. Nejstarší archeologické doklady pocházejí ze 13. století. V hrobě mladé aristokratky Chuang Šeng, která zemřela roku 1243, byly nalezeny deformované nohy zabalené v pruzích gázy a speciální drobné střevíčky.
Dáma s lotosovou nohou z konce 19. století
Zprvu šlo především o módu aristokracie, postupně se však svazování rozšířilo i mezi další vrstvy chanské čínské společnosti. Malé chodidlo se stalo znakem krásy, ženskosti, elegance a společenského postavení. Současně dávalo najevo, že žena nemusí vykonávat těžkou fyzickou práci.
Ideálem byl takzvaný „zlatý lotos“ dlouhý pouhé tři čínské palce, přibližně 7,5 centimetru. O něco větší chodidla bývala označována jako „stříbrný lotos“, zatímco příliš velké nohy mohly být posměšně nazývány „železnými“. Velikost chodidel měla v některých oblastech přímý vliv na šance dívky na dobrý sňatek.
Svázaná chodidla byla také opředena představami o půvabu a intimní přitažlivosti. Ceněna byla charakteristická kolébavá, drobná chůze ženy, která se na deformovaných nohou musela pohybovat opatrně. Bohatě vyšívané „lotosové střevíčky“ proto patřily k důležitým součástem ženského oděvu a dívky se je učily samy vyrábět.
Se svazováním se obvykle začínalo mezi čtvrtým a devátým rokem, často kolem pěti či šesti let, kdy byly kosti ještě poddajné. Zákrok zpravidla prováděla matka, starší příbuzná nebo zkušená žena.
Nejdříve se chodidla namočila do horké vody, nehty se ostříhaly nakrátko a nohy se promasírovaly. Čtyři menší prsty byly poté ohnuty pod chodidlo směrem k patě; palec zpravidla zůstával vpředu. Následovalo velmi pevné ovinutí dlouhými pruhy látky. Tlak měl postupně změnit tvar chodidla, přiblížit jeho přední část k patě a vytvořit vysokou, deformovanou klenbu.
Proces se opakoval znovu a znovu. Obvazy se snímaly, chodidla omývala a kontrolovala, nehty zastřihovaly a látka se znovu utahovala. Dívky přitom byly nuceny chodit, aby se deformace urychlila. Kosti prstů i klenby se mohly lámat a výsledkem bylo trvale změněné chodidlo, které se vešlo do několikacentimetrového střevíčku.
Dámská bota šitá na míru pro „lotosovou nohu“. Louise Weiss collection, Saverne
Cena za ideál krásy byla vysoká. Vedle extrémní bolesti hrozily zarůstající nehty, otevřené rány, infekce a odumírání tkáně. Deformace byla celoživotní. Ženy měly omezenou stabilitu a pohyblivost, a i běžná chůze mohla být obtížná.
Nejen móda, ale vstupenka k manželství rodiče něco takového vlastním dcerám dělali? Odpověď neleží jen v dobovém ideálu krásy. V prostředí, kde mohl budoucí život ženy zásadně záviset na sňatku, se nesvázané nohy mohly stát společenskou nevýhodou. Matka tak dceři působila utrpení zároveň s přesvědčením, že jí zvyšuje šanci na dobrou budoucnost.
Zvyk přitom nikdy nebyl vlastní všem obyvatelům Číny. Nejvíce byl spojen s etnickými Chany. Například Mandžuové, kteří od 17. století vládli Číně jako dynastie Čching, jej tradičně nepraktikovali. Mandžuští panovníci se jej dokonce pokoušeli zakazovat, avšak bez většího úspěchu.
V 19. století bylo svazování stále mimořádně rozšířené. Odhady hovoří o 40 až 50 procentech čínských žen, mezi ženami z vyšších vrstev chanské společnosti mohl být podíl podstatně vyšší.
Odpor proti svazování sílil během 19. století a zejména na jeho konci. Čínští reformátoři začali zvyk označovat za symbol zaostalosti země a vznikaly společnosti propagující „přirozená chodidla“. Některé rodiny se dokonce zavazovaly, že jejich synové si vezmou dívky s nesvázanýma nohama, čímž se snažily odstranit jeden z hlavních důvodů, proč rodiče v tradici pokračovali.
Čínské ženy byly na přelomu 19. a 20. století oblíbeným objektem fotografů
Po pádu dynastie Čching a vzniku Čínské republiky bylo svazování chodidel roku 1912 oficiálně zakázáno. Zákaz však ještě neznamenal okamžitý konec. Na venkově, daleko od státní kontroly, tradice místy přežívala další desetiletí.
Definitivní ústup přišel až ve 20. století, zejména po vzniku Čínské lidové republiky v roce 1949, kdy nové úřady zákaz důsledně prosazovaly. Ještě na konci 20. století však v Číně žily staré ženy, které tuto proceduru v dětství prodělaly. V roce 1998 dokonce ukončila výrobu poslední čínská továrna, která stále vyráběla boty určené pro deformovaná chodidla.
Z někdejšího symbolu krásy a společenské prestiže tak zůstaly drobné vyšívané střevíčky v muzeích a svědectví o tom, jak daleko může společnost zajít, když tělesný ideál promění v podmínku přijetí, sňatku a společenského postavení.
Údaje o postupu bandážování, společenském významu a „zlatém lotosu“ vycházejí mimo jiné ze Smithsonian Institution a muzejních pramenů. Zákaz následoval po pádu císařství, ale v odlehlých oblastech zvyk přežíval a jeho důsledné potlačení přišlo až po roce 1949.
Tehdejší tisk zveřejňoval množství záběrů ze skomírající „Říše středu“.
Zdroje:
