Článek
Moskva, konec čtyřicátých let. Noc. Déšť. Na mokrém asfaltu se lámou světla pouličních lamp. Vylidněné ulice dělají z hlavního města Sovětského svazu město duchů. Lidé se s příchodem tmy zavřeli ve svých bytech Dobře ví, že v jejich zemi není dobré zůstávat dlouho venku.
A už vůbec není dobré, když prázdnou ulicí pomalu projede černá limuzína, ve které se vozí jen ti největší proletáři. Když takové auto zpomalí a žena, která se opozdila ať už v kanceláři nebo v divadle se ohlédne, může spatřit na zadním sedadle kulatou, lysou hlavu drobného muže s cvikrem. Vypadá jako bezvýznamný úředník. Jenže ti nejezdí v černých limuzínách.
Lavrentij Pavlovič Berija nebyl bezvýznamný úředník, ale nejvyšší pán sovětské tajné policie. A když ukázal prstem na ženu na chodníku, jeho ochranka věděla, co má dělat.
Oficiální portrét
V Berijově světě měl skoro každý nějaký spis. Generálové. Ministři. Umělci. Straničtí funkcionáři. Vždycky někde existovala složka se jménem, fotografií, výpověďmi a několika větami, které mohly člověka poslat do vězení. Nebo před popravčí četu. A Berija tomuto světu dokonale rozuměl.
Narodil se 29. března 1899 v Marchauli poblíž Suchumi v Gruzii. Sám uváděl, že pocházel z hluboce věřící pravoslavné rodiny. Berijova matka, Marta Jaqeli, prý byla natolik věřící, že nakonec v budově kostela i zemřela. V roce 1919 dokončil studia polytechniky, ale pochopil, že strojní konstrukce nebudou jeho osudem. Tím bude bolševická strana, později přejmenovaná na Komunistickou stranu Sovětského svazu.
Ještě v Baku se přidal k bolševikům a zapojil se do kontrarozvědné činnosti. Jako bolševický špion vstupuje do vládnoucí strany Musavat, ale brzy ho odhalí, a proto odjíždí do Ázerbájdžánu. I tam ho odhalí a vypoví ze země. První Berijovi pokusy o získávání informací tedy nedopadly příliš slavně. Ale strana si váží všehoschopných, byť momentálně nevýkonných soudruhů a umístí ho do gruzínské Čeky, tedy tajné policie. Tady se konečně uchytí a stane se jedním z nejlepších operativců. Cesta k vyšším a vyšším stupňům v kariérním žebříčku tajných služeb a policie byla volná. Byl inteligentní, brutálně pragmatický a mimořádně schopný organizátor. Především však pochopil jedno pravidlo. Informace znamenají víc než peníze.
Berija (vpředu) se Stalinovou dcerou Světlanou na klíně, sám Stalin sedí vzadu s fajfkou, za Berijou se sluchátky sedí Nestor Lakoba.
V roce 1920 se na návštěvě u svého známého bolševika Alexandra Gegečkorika seznámil s jeho neteří, které se na podzim roku 1921 stane jeho manželkou. Nina Teimurazovna Gegečkoriová pocházela z význačné gruzínské rodiny. Jediný oficiální syn Sergo Lavrentijevič Berija se manželům narodil v roce 1924 a na rozdíl od otce neudělal kariéru v tajné policii. Stal se z něj technik, konstruktér a specialista na elektroniku a raketové systémy. Za války prošel vojenskou a zpravodajskou technickou přípravou; později pracoval ve výzkumu, a nakonec působil jako hlavní konstruktér kyjevského institutu Kometa.
Ve třicátých letech ovládl Lavrentij Berija bezpečnostní aparát v Zakavkazsku. Pozvánka z Kremlu na sebe nenechala dlouho čekat a roku 1938 stanul v čele NKVD. Stalin získal nového kata. Velký teror sice právě překonával svůj nejkrvavější vrchol, ale stroj se nezastavil. Vězení byla plná. Transporty mířily na východ. Lidé mizeli ve dne i v noci.
Berija mechanismus mizení lidí řídil. Seznamy nepřátel revoluce, socialismu a Stalina zabíraly čím dál víc místa v pracovnách tajné komunistické policie. Ale existoval ještě jeden seznam, mnohem soukromější. Seznam žen.
Berijův osobní strážce Rafael Sarkisov později vypověděl, že jeho šéf vyrážel automobilem do moskevských ulic a vybíral si ženy, které ho zaujaly. Stačilo šéfovo gesto a ochranka zjistila jméno a adresu. Žena pak mohla dostat pozvání do Berijovy rezidence. Slovo „pozvání“ zní v tomto případě téměř obscénně. Odmítnout muže, který stojí v čele tajné policie se rovná rozsudku smrti. Nejde odmítnout skupinku pánů v kožených kabátech, kteří zaklepou na vaše dveře ve tři ráno. Nejde odmítnout v zemi, kde lidé mizí beze stopy.
Portrét z doby jeho působení v Ázerbadžánu
Historik Simon Sebag Montefiore popisuje Beriju jako sexuálního predátora, který své téměř neomezené postavení používal k získávání žen. Velká část detailních výpovědí byla zaznamenána po Berijově pádu v roce 1953, kdy jeho bývalí soudruzi potřebovali z jednoho z nejmocnějších mužů Sovětského svazu udělat zrádce, zločince a politickou mrtvolu. Jenže pověsti o jeho chování existovaly už předtím. Šeptanda i mizejících ženách v Moskva nabývala na intenzitě. Ve Stalinově Moskvě mohl být šeptaný příběh někdy nebezpečnější než výstřel.
Jedním z detailů Berijových lovů na ženy byly květiny. Podle Sarkisovovy výpovědi některé ženy při odchodu z Berijovy rezidence dostávaly kytici. Na první pohled téměř galantní gesto. Ve skutečnosti šlo o něco jiného. Květiny měly podle této výpovědi fungovat jako znamení, že návštěva proběhla „dobrovolně“. Drobné divadlo pro případ, že by se někdo někdy ptal.
Jedna žena Beriju odmítla a z místnosti se jí podařilo utéct. Strážný, který měl své místo v přízemí u vchodu do budovy nic netuše podal odcházející ženě připravenou kytici. Když to Berija zjistil, pronesl větu, která se později stala jednou z nejcitovanějších historek jeho krvavého životopisu. „To není kytice. To je věnec. Ať shnijí na jejím hrobě.“
Přímé odmítnutí sexuálních radovánek končilo tragicky a všechny ženy to věděly. Přesto dokonce byla žena, která Beriju po nevhodném návrhu udeřila. Historie zachovala její jméno. Jevgenija Garkuše-Širšová, která mu prostě dala facku! Veřejné ponížení nejvyššího funkcionáře NKVD nemohlo skončit jinak. Jevgenija byl zatčen a držen nezákonně ve vězení po mnoho měsíců. Tam jí podávali silné psychotropní léky a tělesně ji zneužívali. Později jí udělili trest smrti, který na samém konci změnili k pobytu v lágru. Na Kolymě Jevgenije přežila další traumatické zážitky a v roce 1948 spáchala sebevraždu.
Nino Gegechkori, Berijova manželka
Nejen ženy, které ho odmítly, byly trestány. Berija měl v oblibě zejména ženské celebrity jako herečky, zpěvačky, umělkyně. Jednou z nejznámějších obětí byla Tatiana Okunevská, divadelní hvězda. Pozvali ji do Berijovy rezidence pod záminkou rozhovoru o vystoupení pro Politbyro, a poté ji brutálně zneužili. Po skončení jí Berija slíbil propuštění členů rodiny, ale jak se později ukázalo, všichni Tatianini příbuzní už byli povražděni. Později zahanbená žena skončila v lágru, který jako zázrakem přežila.
Některé ženy přišly při brutálním jednání útočníka o život a jejich pozůstatky pak byly nalezeny pohřbené v zahradě domu až v polovině 90. let.
Berijova moskevská rezidence stála nedaleko centra sovětské moci. Vysoká zeď, několik okruhů strážných a brána s další ochrankou. Po jeho zatčení začala vycházet na povrch další svědectví. Hovořila o ženách přivážených do domu, o nátlaku, znásilnění i vyhrožování. Pozdější vyprávění přidávala stále děsivější podrobnosti. Některé jsou doloženy lépe, jiné stojí na pověstech, vzpomínkách nebo propagandě vítězů.
Kolem Beriji začala růst legendy a ty mají zvláštní vlastnost. Čím je člověk děsivější, tím snáz uvěříme každému dalšímu děsivému příběhu. Berija přitom žádné legendy nepotřebuje. Doložená část jeho kariéry je dost temná sama o sobě. Deportace lidí, represe obyvatelstva, mučírny, popravy a všemocná tajná policie. A vedle toho opakovaná svědectví o muži, který podle řady pramenů proměnil státní moc v nástroj sexuálního nátlaku.
Pak přišel březen 1953. Josif Stalin ležel na podlaze ve své dače v Kuncevu. Paralyzovaný, neschopný pohybu v louži vlastní moče. Muž, který po desetiletí rozhodoval o životě a smrti milionů lidí, umíral a měl nakročeno rovnou do pekla. Pátého března bylo po všem a kolem mrtvoly největšího génia lidstva začali jeho nejbližší spolupracovníci počítat. Kdo má k ruce armádu, kdo policii a tajné služby, kdo má kompromitující materiály na všechny ostatní? Všechny karty hrály do ruky Berijovi.
Čestná stráž u Stalinovy mrtvoly
Po Stalinově smrti se dokonce podílel na překvapivých reformních krocích. Přišla amnestie části vězňů a revize některých případů. Muž spojený s represivním aparátem se náhle prezentoval jako zastánce změn. Chtěl se představit jako státník reformátor a miláček lidu. Možná mu část propuštěných vězňů z gulagu uvěřila, ale jeho kolegové z nejvyšších stranických špiček v žádném případě. A hlavně se ho báli. Velmi dobře věděli, jak systém funguje, protože ho sami pomáhali ho vytvořit.
Jednání nejvyššího sovětského vedení se konalo 26. června 1953. Berija přišel jako jeden z nejmocnějších mužů země. Ale jeho protivníci v čele s Nikitou Chruščovem připravili past. Do akce byla zapojena armáda a Berija byl zatčen. Musel to být zvláštní okamžik. Celý život poslouchal zprávy o zatčeních jiných lidí. Posílal pro ně vojáky i milicionáře, podepisoval rozsudky smrti. Teď se otevřely dveře a vojáci šli pro něj. Mechanismus moci se otočil a padlému tyranovi nikdo nechtěl pomoci.
Proces s Berijou proběhl v prosinci. Byl obviněn ze zrady, terorismu, protistátní činnosti a dalších zločinů. Součástí případu byla také obvinění ze sexuálního násilí. Samozřejmě, že to nebyl spravedlivý proces v dnešním slova smyslu. Sovětský systém, kterému Berija dlouhá léta sloužil, spravedlnost nepotřeboval. Potřeboval rozsudek. 23. prosince 1953 byl Lavrentij Berija odsouzen k smrti. Popraven byl téhož dne kulkou do týlu.
Muž, který znal tolik tajemství, už nemohl žádné prozradit. Jeho jméno začalo mizet z encyklopedií, fotografie se retušovaly a včerejší člen nejvyššího vedení se změnil v nepřítele lidu.
Zajímavé je, že pro svoji rodinu byl Berija milovaným manželem a otcem. Manželka Nina (Nino) svého muže hájila ještě desítky let po jeho smrti. V rozhovoru z roku 1990, kdy jí bylo přes osmdesát, odmítala obraz Beriji jako sexuálního monstra a obecně jeho pověst obhajovala.
Po Berijově zatčení dopadla represe i na ni a jejich syna. Sergo později vzpomínal, že byli vězněni a následně žili pod dohledem. Rodina byla donucena zříct se jména Berija. Sergo Lavrentijevič Berija (1924–2000)neudělal kariéru v tajné policii, ale stal se z něj technik, konstruktér a specialista na elektroniku a raketové systémy. Za války prošel vojenskou a zpravodajskou technickou přípravou, později pracoval ve výzkumu, a nakonec působil jako hlavní konstruktér kyjevského institutu Kometa. Po pádu otce se mu život obrátil naruby. Byl vězněn, přišel o předchozí privilegia a následně používal jméno Sergej Alexejevič Gegečkori. Pracoval ve Sverdlovsku a později se dostal do Kyjeva.
Také on celý život otce hájil. Dokonce o něm napsal knihu Beria, My Father: Life Inside Stalin's Kremlin. Snažil se v ní korigovat obraz svého otce jako sadistického masového vraha a sexuálního predátora. Jenže je to svědectví syna, který se vědomě pokoušel otcovo jméno očistit. Sergo se oženil s Marfou Peškovovou, vnučkou Maxima Gorkého. Měli tři děti. Ninu, Naděždu a Sergeje. Jejich manželství se později rozpadlo.
Zdroje:
Sergo Berija Můj otec Berija - Ve Stalinově Kremlu, Dita 2003
Koláček Luboš Berija:druhý muž Stalinovy diktatury:génius zla nebo reformátor? Praha: BVD, 2010
