Článek
Krátké dějiny vědy, která nejprve stanovila výsledek a potom hledala přírodu ochotnou jej potvrdit.
Jsou lidé, kteří vstoupí do dějin objevem penicilinu. Jiní formulují teorii relativity, rozštěpí atom nebo přijdou na to, že Země obíhá kolem Slunce. A potom je tu akademik Svazu sovětských socialistických republik Dmitrij Michajlovič Moskalenko.
Muž, který se v československé kolektivní paměti stal nesmrtelným tím, že podojil kozla. Přesněji řečeno vyprávěl československým televizním divákům, že ho podojil.
Ještě přesněji. Sovětský zemědělský odborník Moskalenko vystoupil roku 1963 v Zemědělském vysílání Československé televize a s odzbrojující samozřejmostí vysvětloval výsledky pozoruhodného experimentu. Záznam se zachoval a Česká televize jej později znovu uvedla. Takže tentokrát nejde o jeden z těch vtipů, které se po padesáti letech vydávají za skutečnou příhodu.
Ilustrační obrázek. Vstoupení akademika Moskalenka v Československé televizi
Ten kozel opravdu existoval. Opravdu existoval i Moskalenko a televize opravdu vysílala jejich příběh. Příběh kozla a sovětského akademika. Nejabsurdnější a nejneuvěřitelnější na celé věci je, že právě tato část je pravdivá.
Muž bez životopisu, zato s kozlem. O životě Dmitrije Michajloviče Moskalenka dnes není snadné zjistit mnoho spolehlivého. Dobové československé vysílání jej představovalo jako sovětského zemědělského odborníka. Pozdější internetová tradice z něj často udělala „akademika“, což zní samozřejmě mnohem lépe.
Akademik totiž nedojí kozla. Akademik provádí experimentální stimulaci laktace u samčího jedince za účelem zvýšení produkčních možností socialistického živočišného hospodářství. A to už je nějaká věda.
Moskalenkův podrobný vědecký životopis se v dostupných pramenech nepodařilo spolehlivě doložit. Možná je to škoda. Na druhou stranu je v tom jistá historická spravedlnost. Po tisících vědců zůstaly bibliografie a nikdo je nezná. Po Moskalenkovi zůstal kozel a známe ho dodnes.
Roku 1963 tedy usedl před kamerou Československé televize sympatický sovětský host s nezbytnými medailemi na saku a vyprávěl. Československo se mu líbí. Zemědělství se mu líbí. Krávy se mu líbí mimořádně. Československé dojnice jsou tak znamenité, že by jim člověk málem postavil pomník. Jenže socialistická věda nemůže zůstat u krávy. Krávu umí podojit každý kapitalista. Socialismus musí podojit něco, co kapitalista nepodojí.
Ilustrační obrázek. Vědecká konference s kozlem
A tak přišel na řadu kozel. Problém, který akademika a sovětskou vědu trápil byl nedostatek mléka. Sovětské zemědělství mělo vážné problémy. Na přelomu padesátých a šedesátých let jeho produkce stagnovala, zatímco počet obyvatel rostl. Po několika slabých sklizních se situace roku 1963 stala natolik vážnou, že Sovětský svaz nakupoval ve velkém obilí v zahraničí. Země, která měla podle propagandy zanedlouho hospodářsky předstihnout kapitalismus, musela kupovat obilí od kapitalistů.
To je pro ideologii nepříjemná situace. Normální člověk by řekl: „Máme málo obilí. Asi něco děláme špatně.“
Byrokratický systém řekne: „Je nutné mobilizovat vnitřní rezervy.“
A právě výraz „vnitřní rezervy“ je jeden z nejnebezpečnějších pojmů hospodářských dějin. Protože jakmile jsou vyčerpány rezervy krav, prasat, polí, traktorů, kombajnů, pracovníků a zdravého rozumu, zbývá ještě jedna poslední rezerva. A tou je kozel.
Akademik Moskalenko televizním divákům vysvětlil, že si sovětští experimentátoři dali úkol rozdojit kozla. Buď měli v Sovětském svazu kozlů přebytek, nebo jim přišlo, že kromě masa a kůže by z něj mohl být dlouhodobější užitek Metoda byla odzbrojujícím způsobem jednoduchá. Mléčná žláza se měla masírovat a napařovat. A po přibližně dvou měsících této péče měl kozel skutečně začít produkovat sekret, podle Moskalenka dokonce přibližně sklenici „mléka“ denně.
Dnešní biologie přitom tvrdí, že úplný nesmysl to není. Samci savců mají mléčné žlázy a samčí laktace je vzácný, ale skutečný biologický jev. Také u kozlů lze za určitých okolností sekreci mléčných žláz vyvolat.
Ilustrační obrázek k úspěchům sovětské vědy a techniky
Moskalenkův kozel tedy možná skutečně něco produkoval. Problém začíná teprve ve chvíli, kdy se z biologické kuriozity udělá zemědělský program. Je jistý rozdíl mezi větami: „U samce lze experimentálně vyvolat sekreci mléčné žlázy.“ A větou: „Soudruzi, našli jsme nové zdroje mléka.“ První věta patří do fyziologie, ta druhá do dějin socialismu.
Schůze vedoucích soudruhů plánovací komise pro dostatek mléka musela svojí logikou odzbrojit i šachové velmistry. SSSR má přibližně tolik a tolik koz. Polovina jsou samci, ale ti nedávají mléko. To je z hlediska centrálního plánování nepřijatelně neefektivní, protože padesát procent kozího kolektivu se takříkajíc veze zadarmo.
Kapitalista by kozla choval kvůli rozmnožování. Socialistický plánovač se na kozla podívá a v duchu, možná i nahlas se zeptá, proč nedojí. Jelikož se nedočká odpovědi, potvrzuje tím kozel, že má jistý ideologický problém. Následuje masáž a potom napařování. Pokud ani potom neplní plán, je zřejmé, že se v jeho vědomí dosud udržují přežitky buržoazního individualismu.
Právě tady přestává být Moskalenkův kozel pouhou veselou televizní historkou. Patřil do prostředí, v němž se politická vůle opakovaně pokoušela poroučet biologii. Nejznámějším příkladem byl Trofim Děnisovič Lysenko.
Lysenko odmítal moderní mendelovskou genetiku a prosazoval představy, které mnohem lépe odpovídaly ideologickému očekávání režimu: organismus se správným působením prostředí změní a získané vlastnosti může předávat dál.
To znělo krásně. Člověk bude převychován v nového socialistického člověka. Pšenice bude převychována v lepší pšenici. A když bude třeba, patrně i kozel pochopí svou historickou povinnost a stane se dojnicí. Potíž s geny spočívala především v tom, že byly politicky málo uvědomělé. Dělaly si, co chtěly. Chromozomy se neúčastnily stranických schůzí. A Mendel navíc býval augustiniánský mnich. To už samo o sobě nevěstilo nic dobrého.
Ilustrační obrázek. Kukuřice se bude pěstovat i za polárním kruhem
Lysenkův vliv nebyl neškodnou akademickou kuriozitou. Genetici byli profesně ničeni, některé postihla represe a sovětská genetika byla na dlouhou dobu deformována politickým zásahem. Teprve po pádu Nikity Chruščova roku 1964 se otevřel prostor k veřejné kritice lysenkismu.
A potom tu byla kukuřice. Nikita Sergejevič Chruščov se pro ni nadchl zejména po zkušenostech s americkým zemědělstvím. Myšlenka sama nebyla hloupá. Kukuřice je výborná krmná plodina a za vhodných podmínek může významně zvýšit produkci krmiva.
Potíž opět nebyla v kukuřici. Potíž byla v systému. Když se normální agronom dozví, že se kukuřici někde daří, řekne že zjistí, je pro ni vhodná půdy a klima. Když se totéž dozví stranický aparát, řekne: „Rozšiřte osevní plochu.“
Kukuřičná kampaň proto expandovala i do oblastí, kde byly podmínky problematické. Roku 1962 zabírala kukuřice v SSSR desítky milionů hektarů a chladné počasí způsobilo na rozsáhlých plochách těžké ztráty. Příroda se opět zachovala kontrarevolučně. Kukuřice odmítla respektovat usnesení strany a vlády.
V roce 1963, právě v roce Moskalenkova československého televizního vystoupení se proti socialismu spiklo i počasí. Rok 1963 byl pro sovětské zemědělství velmi špatný. Po několika problematických letech přišla další slabá sklizeň a Moskva musela nakupovat obrovské množství obilí v zahraničí. A do tohoto historického okamžiku přichází před československé kamery muž s dobrou zprávou: „Podařilo se nám rozdojit kozla“.
Dokonalejší metaforu socialistického systému snad ani nejde vymyslet. Stát není schopen spolehlivě zajistit obilí. Ale experimentální kozel již dává sklenici. Plán tedy postupuje správným směrem a kozel přijel i do Československa.
Podle vzpomínky publikované v českých Chovatelských listech přijel Moskalenko roku 1964 do Československa znovu, tentokrát dokonce s kozlem, a ve Všestarech před přibližně devadesáti zootechniky předváděl masáž rudimentární mléčné žlázy. Podařilo se získat výměšek do nádobky a následovala přednáška o významu správné stimulace mléčné žlázy. Otázka, kdo toto „kozlí mléko“ vypil zůstává nezodpovězená
Ale kozel měl turné. Nejprve československá televize, za rok osobně ve Všetatech. Při troše dalšího socialistického plánování mohl mít roku 1965 vlastní katedru.
Jak takové experimenty končily? Nikdo neřekl soudruzi, byla to blbost, omlouvám se. Ale totalitní systémy nemají ve zvyku se omlouvat a neúspěch se raději přejmenuje. Experiment nebyl neúspěšný jen se nepodařilo vytvořit podmínky pro plné rozvinutí jeho potenciálu. Plán nebyl chybný, ale došlo k nedostatkům při jeho realizaci. Kukuřice nezmrzla proto, že byla zaseta příliš daleko na severu, ale místní orgány nedocenily význam agrotechnických opatření.
Kozel samozřejmě nikdy neslíbil, že uživí Sovětský svaz. Ten byl v celé záležitosti patrně jediným nevinným účastníkem.
Po Chruščovově pádu v říjnu 1964 se politické klima změnilo. Lysenkův vliv se rychle hroutil a sovětští biologové mohli jeho učení otevřeněji kritizovat. Genetika se postupně vracela tam, odkud ji ideologie vyhnala.
Kukuřice nezmizela, protože kukuřice sama za nic nemohla. Zmizela především představa, že ji lze administrativním rozhodnutím proměnit v univerzální plodinu od Ukrajiny po polární kruh.
Akademik Moskalenko z velkých dějin prakticky zmizel. Zůstal kozel. Někdy je historická paměť krutá, ale má smysl pro humor. Ale nejzajímavější otázka je, jak tomu mohli normální lidé věřit?
Úplně stejně, jako normální lidé věří nesmyslům dnes. Nemuseli být hloupí. Člověk totiž neposuzuje každé tvrzení od nuly. Používá zkratky. Řekne-li vám něco soused v hospodě, pochybujete. Řekne-li to profesor, pochybujete méně a když totéž pronese akademik z velké země, kde zítra znamená již včera, pochybujete ještě méně.
A řekne-li to akademik v televizi, zatímco moderátor přikyvuje a celé vystoupení je obklopeno autoritou státu, vědy, strany a pokroku, začíná být psychologicky mnohem těžší říci, soudruzi promiňte, ale vždyť dojíte kozla.
Navíc zde funguje ještě jeden mechanismus. Každý se dívá na ostatní. Moderátor se netváří překvapeně, redaktor nic nenamítá a zemědělský inženýr mlčí. Ředitel výzkumného ústavu tleská, okresní tajemník je nadšen a druhý den oviny píší o úspěchu.
Výsledkem je společnost, v níž téměř nikdo nevěří, ale téměř všichni předpokládají, že věří ti ostatní. A právě tehdy začíná možná realizace i těch největších nesmyslů.
Moskalenkův příběh není příběhem jednoho komického sovětského odborníka. Je to příběh o systému, v němž se prestiž zaměnila za důkaz, politické přání za hypotézu a souhlas nadřízeného za experimentální výsledek. Pak už je pouze otázkou času, než někdo přivede kozla.
Moskalenkův kozel proto možná přece jen přinesl vědě mimořádný užitek. Nikoli mlékem. Ale tím, že i po šedesáti letech připomíná jednoduché pravidlo. Když se politická moc rozhodne, jaký má být výsledek vědeckého experimentu, je dobré začít počítat kozly.
Protože dříve nebo později bude někdo některého z nich dojit. A někdo jiný o tom natočí reportáž.
Zdroje:
