Článek
Z dvojnásobného mistra světa, olympijského medailisty s vysokoškolským vzděláním s titulem inženýr udělala komunistická sebranka mukla a z národního hrdiny vězně v uranovém lágru.
V roce 1949 vítal návrat úspěšných hokejistů z Mistrovství světa ve Švédsku, kromě davu fanoušků i komunistický ministr Václav Kopecký. Slavným hokejistům poblahopřál a pronesl pár vět: „Drazí přátelé, milí kamarádi. Chci vás ujistit, že celý náš národ, pracující lidé, dělníci, všechna mládež sledovali s nebývalým napětím vaše zápolení na ledě a zahrnou vás vděčnou láskou za váš světový úspěch.“
Jenže sliby politika, který si chce přihřát svoji polívčičku na slavných osobách mívají krátkou životnost. Národ je možná zahrnul vděčnou láskou, což vládě toho národa nezabránilo, aby z nejlepších evropských hokejistů neudělala mukly v uranových dolech.
Když dnes čeští hokejisté vyhrají mistrovství světa, náměstí zaplní desetitisíce lidí, politici se předhánějí v gratulacích a hráči se přes noc stávají národními hrdiny. Příběh Bóži Modrého připomíná dobu, kdy mezi národním hrdinou a „nepřítelem státu“ mohlo být jen několik měsíců.
Bohumil Modrý (kol. r. 1937)
Modrý patřil k největším postavám poválečného československého hokeje. S reprezentací vybojoval první titul mistrů světa v roce 1947, olympijské stříbro ve Svatém Mořici 1948 a další světové zlato v roce 1949. Byl nejen hokejovou hvězdou, ale také vystudovaným inženýrem, sebevědomým a vzdělaným člověkem, který znal svět za československými hranicemi. A právě takoví lidé začali být po únoru 1948 novému režimu nepohodlní. Protože komunisté mají hrůzu z lidí vzdělaných, schopných, zcestovalých a úspěšných, protože sami představují pravý opak.
Komunistická moc měla sportovce ráda, pokud vítězili pro stát, mávali vlajkou a drželi ústa. Úspěšný člověk byl vítanou výkladní skříní režimu. Samostatný úspěšný člověk už představoval problém.
V březnu 1950 měli českoslovenští hokejisté odletět do Londýna a obhajovat titul mistrů světa. Neodletěli. Jako záminka posloužil spor kolem britských víz pro československé rozhlasové reportéry. Skutečným problémem však byla nedůvěra komunistické moci k vlastním reprezentantům a obava, že někteří na Západě zůstanou.
Bohumil Modrý v dresu sportovního klubu LTC Praha
Nebyla to paranoia úplně bez kontextu. Ze země prchali lidé po tisících a odešli i špičkoví sportovci. Tenista a hokejový mistr světa Jaroslav Drobný emigroval, stejně jako hokejista Oldřich Zábrodský. Jen několik dní před plánovaným odletem hokejistů zůstala na Západě krasobruslařská mistryně světa Ája Vrzáňová. Režim se bál, že hokejisté udělají totéž.
Byla to jedna z mnoha absurdit socialistického zřízení. Máte na dresu státní znak a vyhráli jste pro svou zemi mistrovství světa. Tisíce lidí vás vítaly jako hrdiny. A stát, který se vašimi vítězstvími chlubí, vám nevěří natolik, aby vás pustil přes hranice.
Je celkem logické, že hráči zuřili. Večer 13. března 1950 se část mužstva sešla v pražské restauraci U Herclíků v Pštrossově ulici. Pivo a panáci něčeho tvrdšího uvolnilo nahromaděný vztek a frustraci. Padaly ostré výroky proti komunistům, Gottwaldovi, vládě a režimu. Augustin Bubník později vzpomínal, že hráči křičeli „Smrt komunismu“ a volali po svobodě.
Později někteří z nich mluvili o nastražené pasti. Z dostupných dokumentů však nelze bezpečně prokázat, že celý večer StB od začátku naplánovala.
Vazební fotografie
V restauraci byla jistá Anna Kalvodová. Jako uvědomělé soudružce ji vadilo, co hokejisté říkají. Mimo jiné i proto, že oni byli slavní, bohatí a jezdili na Západ. Podle dochovaných záznamů upozornila bezpečnost na protirežimní výroky společnosti v restauraci. K Herclíkům byli vysláni příslušníci bezpečnosti. Od té chvíle už reprezentanti nepili sami.
Situace se vyhrotila, došlo ke konfliktu a začalo zatýkání. V normální zemi by opilecké nadávky a hospodská potyčka mohly skončit pokutou, nocí na policejní stanici nebo soudem za výtržnictví. Ve stalinském Československu se z nich stala velezrada. Ovšem největší absurdita měla teprve přijít. Muž, který nakonec dostal nejvyšší trest, U Herclíků vůbec nebyl. Bóža Modrý už dokonce nebyl ani členem reprezentace. Přesto si pro něj 24. března přišli.
Zatčení bylo teprve začátkem ponížení a trestu. Část hokejistů prošla nechvalně proslulým Domečkem na Hradčanech, věznicí vojenského obranného zpravodajství, která se stala symbolem brutality politických výslechů. Jedním z mužů spojených s tamním terorem byl štábní kapitán František Pergl, přezdívaný „Suchá lípa“.
Augustin Bubník na něj nezapomněl do konce života. Vzpomínal na bití, ponižování, pobyt v temné kobce pod schody, hlad a nekonečný psychický nátlak. V Domečku podle svých pozdějších vzpomínek dramaticky zhubl.
Vazební fotografie
Smyslem takového zacházení ale nebylo zjistit pravdu. Bylo třeba člověka zlomit. Protože vyšetřování mělo zásadní problém. K protistátní činnosti chyběly důkazy. Podle pozdějšího historického výzkumu vyšetřovatelé zpočátku neměli nic hmatatelného, co by odpovídalo připravovanému obvinění z velezrady a špionáže. Dokonce to vypadalo, že hokejisty budou muset propustit.
Jenže z vyšších míst přišlo jiné zadání. Proces musí být. A když totalitní stát potřebuje proces, ale nemá pro něj důkazy, nezruší proces, ale vyrobí důkazy. Nebo zlomí člověka tak, aby mu je dodal sám.
Výslechy se začaly stále více stáčet k Bohumilu Modrému. Pro roli hlavního nepřítele se hodil. Byl starší než ostatní. Vzdělaný. Inteligentní. Měl zahraniční kontakty. Chtěl působit na Západě. Politicky komunistům nevyhovoval. A hlavně byl nesmírně populární. Z hospodského incidentu bylo třeba vytvořit organizované spiknutí, a to potřebuje vůdce. Tak ho dostalo.
Bohumil Modrý v hospodě nebyl. Právě jeho zatčením se podle historiků případ definitivně změnil. Už nešlo o několik opilých hokejistů, kteří nadávali na režim. Vznikla „protistátní skupina“. A dostala jméno „Modrý a spol“. A začaly padat návrhy na tresty smrti.
Proces proběhl 6. a 7. října 1950, ze známých důvodů neveřejně. To už samo o sobě o režimu něco vypovídá. Komunisté měli dost odvahy odsoudit národní hrdiny jako velezrádce, ale už méně odvahy ukázat veřejnosti, na základě, čeho je odsuzuje.
Bohumil Modrý dostal patnáct let.
Augustin Bubník čtrnáct.
Stanislav Konopásek dvanáct.
Václav Roziňák a Vladimír Kobranov po deseti.
Další reprezentanti dostali nižší tresty.
Jedenáct hokejistů dohromady téměř 75 let. Ještě nedávno při jejich vítězství hrála československá hymna. Teď za nimi zaklaply dveře věznic.
Tabule na domě v pražské Pštrossově ulici 28, v němž bývala restaurace U Herclíků, ve které byli 13. března 1950 zatčení českoslovenští hokejisté.
Nad celým případem dodnes visí ještě jedno jméno. Vladimír Zábrodský. Kapitán mužstva a jedna z jeho největších hvězd skončil na rozdíl od spoluhráčů na svobodě. Jeho bratr Oldřich přitom již dříve emigroval. Není divu, že později vzniklo podezření, zda kapitán své spoluhráče neudal nebo si svobodu nevykoupil výpověďmi proti nim. Důkaz, že Zábrodský v roce 1950 udal své spoluhráče a poslal je tím do vězení není. O patnáct let později byl Zábrodský skutečně evidován Státní bezpečností jako informátor s krycím jménem „Vladimír“.
Modrý prošel věznicemi a pracovními tábory. Skončil také v nechvalně proslulém táboře Nikolaj na Jáchymovsku. Jáchymovské lágry představují jeden z nejodpornějších paradoxů komunistického Československa. Političtí vězni a další odsouzení zde v otřesných podmínkách pracovali při těžbě a zpracování uranové rudy, strategické suroviny směřující do Sovětského svazu.
Zima, hlad, špína ostnatý drát, strážní věže, těžká práce. A každé ráno vědomí, že ještě před několika lety jste stáli na stupních vítězů. Vězni z Nikolaje chodili na pracoviště obávaným koridorem z ostnatého drátu, kterému říkali „Jáchymovský autobus“. Lidský had sevřený mezi dráty. Člověk tu přestával být člověkem. Byl pouhým číslem. Levnou pracovní silou. Muklem.
Bohumil Modrý byl přitom vystudovaný inženýr. Jeden z nejlepších brankářů své generace. Člověk, který mohl stavět, trénovat mladé hráče, reprezentovat svou zemi. Československý stát ovládaný komunisty pro něj našel jiné využití. Poslal ho za ostnatý drát.
V roce 1955 se Modrý dostal na základě amnestie na svobodu. Jenže z lágru se člověk nevrací tak, jako když se vrací z dlouhé cesty. Jeho hokejová kariéra byla pryč. Rodina léta bez otce s nálepkou „nepřítele lidu“. Bohumil Modrý se vrátil z komunistického kriminálu zemřít domů. Podmínky ve vazbě a v lágru mu zničily zdraví. Zemřel 21. července 1963. Bylo mu pouhých 46 let.
V roce 1968 Nejvyšší soud, ve kterém zasedali samí komunisté, původní rozsudky zrušil. Konstatoval, že pro odsouzení hokejistů nebyly odpovídající důkazy. Stát tedy nakonec připustil, že rozsudek, kterým Modrému zničili život, neobstojí. Jenže mrtvému člověku je rehabilitace platná jako mrtvému zimník.
Ten, kdo Modrého a ostatní hokejisty mučil během výslechů a poté nutil k nelidské dřině v uranových lágrem nebyl jeden bachař nebo vyšetřovatel. Nebyl to jeden člověk, na kterého lze ukázat prstem. Skutečnost je horší. Proti nim stál systém. Komunistická strana, která rozhodovala, kdo smí studovat, cestovat a kdo je nepřítel. Bezpečnostní aparát, který dokázal vyrobit případ. Vyšetřovatelé a věznitelé, kteří lámali lidi. Prokuratura a justice podřízené politické moci. A nad tím vším stalinský model státu, v němž nebylo právo pojistkou proti moci. Bylo jejím nástrojem.
Českoslovenští komunisté měli motivaci pro zlikvidování hokejistů více než dostatečnou. Tito hráči byli slavní. Znali Západ a někteří uvažovali o emigraci. Měli kontakty, sebevědomí a popularitu, kterou jim nedala strana, ale jejich vlastní schopnosti. A totalitní režim má s takovými lidmi problém. Protože člověk, který něco skutečně umí, ví, že za svou hodnotu nevděčí stranické legitimaci.
Příběh Bóži Modrého z toho pohledu už není pouze hokejovou historií. České země měly mimořádný talent rodit schopné lidi. A současně pozoruhodný talent o ně přicházet. Nacismus vyháněl a vraždil podle původu a přesvědčení. Komunismus podle třídního původu, názorů, kontaktů a ochoty podřídit se.
Po únoru 1948 a znovu po srpnu 1968 odcházeli sportovci, vědci, lékaři, technici, spisovatelé, hudebníci, filmaři i podnikaví lidé. Je to další z paradoxů vlády komunistů. Dokud byl schopný člověk doma, byl často podezřelý. Příliš vyčníval. Příliš vydělával, cestoval, porovnával, přemýšlel a málo poslouchal.
Když odešel a uspěl v Americe, Británii, Kanadě, Německu nebo jinde, najednou jsme hrdě připomínali, že je vlastně „náš“. Jako bychom někdy dokázali odpustit úspěch teprve tehdy, když se odehraje dostatečně daleko.
Bohumil Modrý chtěl chytat puky, pracovat jako inženýr a rozhodovat o svém životě. Nebyl vůdcem protistátního spiknutí. Nebyl v hospodě U Herclíků, aby organizoval vzpouru. Přesto z něj režim udělal hlavu spiknutí. Z mistra světa vězně. Z reprezentanta republiky mukla. Z člověka, kterému tleskaly desetitisíce lidí, číslo za ostnatým drátem. Když se po letech komunisté usoudili, že se zmýlili, bylo pozdě. Bóža Modrý byl mrtvý.
Režim mu dokázal vzít svobodu, kariéru, zdraví a kus života. Jednu věc mu ale vzít nedokázal. Jeho jméno. Sto deset let po jeho narození stále víme, kdo byl Bóža Modrý. Jména mnoha těch, kteří z něj vyráběli velezrádce, musíme hledat v archivech. Možná i toto je nakonec jedna z tichých a nenápadných forem spravedlnosti.
Podpis Bohumila Modrého (1941)
Zdroje:
chrome-extension://efaidnbmnnnibpcajpcglclefindmkaj/https://www.ustrcr.cz/wp-content/uploads/2016/04/PD_3_16_s03-16.pdf
