Článek
Mumie ze zaniklé Hůrky. Skutečný příběh, nebo šumavská legenda?
Sklářská osada, která zbohatla
V roce 1732 vznikla nedaleko Železná Ruda sklářská huť v osadě Hůrka (Hurkenthal). Šumava tehdy patřila k evropským centrům sklářství a místní hutě vyvážely výrobky do Pruska i na jih Evropy.
Sklárna dala vzniknout prosperující vesnici – přibyly domy, zámeček, hotel, hostinec, pošta i dva mlýny. Roku 1789 nechal majitel sklárny Ignác Hafenbrädl postavit kostel, o třicet let později vznikla hřbitovní kaple svatého Kříže.
Šumava 19. století nebyla divočinou, ale průmyslovou krajinou skla a hutí. Kostel Panny Marie Pomocné
Skleněná víka a mumifikovaní mrtví
Dávno už prosperující a slavné sklenářské hutě nejsou. Není dokonce ani osada Hůrka. Zmizel i místní hřbitov, ve kterém byl 29. dubna 1947 farářem P. Karlem Pavlem Janečkem pochován poslední místní občan.
Sklárna přinesla do obce nejen pracovní místa, ale i výstavbu, která z malé osady udělala vesnici se vším všudy. Kostel nechal postavit Ignác Hafenbrädl v roce 1789, kaple svatého Kříže vznikla o 30 let později. V ní byly uloženy rakve, některé prosklené, členů sklářských rodin Abelů a Hafenbrädlů.
V kryptě kaple sv. Kříže byly uloženy rakve významných sklářských rodin Abelů a Hafenbrädlů. Některé měly skleněná víka, pod nimiž ležela přirozeně mumifikovaná těla v bohatých dobových šatech. Jako první sem byla pochována Marie Zuzana Hafenbrädlová, vdova po majiteli sklárny. Později pak dalších 22 členů významných sklářských rodů. Na mramorových deskách byla vytesána jména i národnost zemřelých.
Mezi pohřbenými byl i Josef Klostermann, lékař a otec spisovatele Karla Klostermanna.
Rodová hrobka sklářských rodin patřila k nejvýraznějším místům zaniklé obce.
Vesnice, která zmizela z mapy
Za první republiky žilo v Hůrce 382 obyvatel, z toho 380 německé národnosti.
Vesnická idyla skončila vypuknutím 2. světové války. A po válce bylo ještě hůř. Poválečný odsun německého obyvatelstva znamenal konec obce. Domy byly zbořeny, kostel zničen a území se změnilo ve vojenský výcvikový prostor.
Z celé vsi zůstala stát pouze hřbitovní kaple – využívaná jako pozorovatelna při cvičeních. Poslední místní obyvatel byl pohřben v dubnu 1947.
Tam, kde stála vesnice, dnes zůstává jen les a ticho.
Kněz, který byl víc člověkem než legendou
Jedním z posledních farářů na Hůrce byl ThDr. Březina – blízký přítel Karla Klostermanna. Šumavský svéráz, milovník piva a lidí, který prý během kázání šňupal tabák.
„Kromě toho, že byl velký dobrák, byl i tak trochu svérázná postava. Často prý říkával – v kostele jsem kněz, ale jak vyjdu ven, jsem muž jako každý jiný. A podle toho se taky choval. Celibát necelibát, se svou první hospodyní zplodil dva syny a s druhou ještě dceru Aničku. O všechny děti se až do jejich dospělosti dobře staral a do Vatikánu se to nejspíš ani nedoneslo.“
Jak píše Emil Kintzl, možná bylo dobře, že se po válce na Hůrku nevrátil. Nemusel vidět spoušť, kterou vojenské využívání oblasti způsobilo.
Likvidace hrobky a zrození hororu
V červnu 1951 byla hrobka rodiny Abelů oficiálně zlikvidována. A tady se příběh láme. Začíná téměř hororový příběh, který má dodnes dvě verze. Událost, ať už z dílny lidové tvořivosti nebo reálná popsalo několik spisovatelů ve svých knihách a stovky článků se po roce 1990 objevilo na stránkách novin a časopisů.
Podle jedné verze, popsané například Vilémem Kudrličkou, přijela vojenská jednotka ze Sušice. Opilí vojáci měli mumie vyvléct z rakví, tančit s nimi, a nakonec je použít jako terče.
Citace z knihy:
„Avšak někdo v zaniklé vsi přece zůstalo Zachovalé mumie členů kdysi významné sklářské rodiny Abelů a mezi nimi i otec barda Šumavy Karla Klostermanna. Mrtví byli trnem v oku tehdejšího politické správě, a proto měly být všechny připomínky pohřbených v Hůrce úplně zlikvidovány. Vojáci vyvrátili náhrobky, některé úplně zničili, nápisy poškodili tak, aby se nedaly přečíst. Proto tu nemohl zůstat ani mumie, oděné v krásných dobových šatech, sedm z nich spočívalo v rakvích se skleněnými víky. Vždyť mrtví by mohli připomínat panstvo, se kterým tehdejší režim náležitě skoncoval.
Mumie se musí zlikvidovat! A tak na podzim roku 1953 Vyjelo ze Sušice vojenské nákladní auto RN s šesti vybranými vojíny a velitelem, který se na tento úkol pečlivě vyzbrojil několika lahvemi rumu, jež splnily svůj účel. Po příjezdu do Hůrky se všichni náležitě posilnili a vtrhli do krypty. Všechny rakve vynesli ven a rozbili je. Nález mumií je překvapil. Po dalším loku a za hulákání, které patrné považovali za zpěv, někdo navrhl, že by si s mumiemi mohli zatancovat. Taková příležitost přijde jen jednou za život. Přece nelze zmeškat taneček s ženami v krásných róbách. Ani to však nestačilo. Po divokém reji postavili všechny mumie ke hřbitovní zdi, aby jim posloužily jako terč střeleckého umění. Rozstřílené mumie uviděli dřevaři, kteří večer sváželi dřevo. Nemohli uvěřit svým očím.
Otřeseni tímto pohledem rychle práskli do koní a uháněli pryč, aby už víc neviděli a neslyšeli. Vojáci spálili dřevo rakví, sklo rozbili a zbytky mumií zakopali poblíž kaple sv. Kříže, kterou neopomenuli vyrabovat. Kovové části rakví naložili na auto, aby je prodali do sběru.
Velitel tohoto komanda zanedlouho tragicky zemřel při odpalování jednoho z domků ve vojenském újezdě, když došlo k předčasnému výbuchu. Zbylých šest vojínů prý zemřelo během půl roku po akci. Příčinu jejich úmrtí zakryla rouška mlčenlivosti. Poodhalil ji snad pouze pohřeb posledního z účastníků, který se konal v jeho rodišti. Pozůstalí se s ním nesměli rozloučit podle tamního zvyku a otevřít zaletovanou rakev, protože v ní ležel mladý muž s velmi znetvořeným obličejem, což způsobila pravděpodobně nějaká vyrážka“.
Z vojenského prostoru se stal zdroj jedné z nejtemnějších šumavských legend.
Co říkají archivy
Archivní dokumenty z Klatov však vyprávějí jiný příběh. Likvidaci hrobky měli provést zaměstnanci strojní traktorové stanice za přítomnosti bezpečnostního referenta. Ostatky byly zakopány, kovové části rakví odevzdány do sběrných surovin.
Záznam o likvidaci hrobky v okresním archívu v Klatovech
„Dále oznamuji, že dne 21.6.1951 byla provedena likvidace hrobky rodiny Abelů ve Staré Hůrce. Pozůstatky byly zakopány a kovové rakve předány národnímu podniku Sběrné suroviny, Klatovy. Hrubá váha kovu činila 562 kg. Při likvidaci byli přítomni bezpečnostní referent ONV soudruh Zíbar a zaměstnanci Strojní traktorové stanice“.
Bez armády. Bez tajemných úmrtí.
„Nešlo o komunistické barbarství. Bylo to barbarství obyčejné, lidské.“
Krypta v kapli svatého Kříže s rakvemi rodiny Abel.
Svědectví, která do archivů nepasují
Pamětníci však popisují, že rakve i mumie viděli ještě dlouho po oficiální likvidaci. Někteří dokonce mluvili o opilých vojácích tančících s mumiemi během cvičení.
V Kudrličkově díle „Šumava – Co zmizelo z královského hvozdu“ se dají nalézt svědectví pamětníků, jak to bylo s kaplí sv. Kříže a kryptou. Jedním z nich je i vyprávění pana Kutila ze Zahrádky u Velhartic:
„V letech 1949 až 1950 jsem z Hůrky svážel dřevo. Kaple byla v té době zavřena. Jednou ale vojáci, kteří na Hůrce byli, ji otevřeli, a tak jsem se mohl podívat jak do kaple, tak do krypty. Dobře si pamatuji na rakve se skleněnými víky i na pěkně zdobené rakve cínové.“
Ve zmiňované knize je i svědectví 82leté učitelky Hozákové z roku 1997: „Asi desetiletá jsem s babičkou chodila do kaple, když přišli nějací turisté a chtěli se do ní podívat. Tak jsem se dostala i do krypty. Byla tam též pochována jedna dívka, která se měla utopit v jezeře Laka. Měla na krku tři řady pravých perel a jen jedna kulička svítila jako nová. Dodnes ji vidím.“
Otto Kaskoun ve své knize Toulky Šumavou, vydanou v roce 2002 líčí svůj osobní zážitek z vojenského cvičení z počátku 50. let na Dobré Vodě: „Když jsme míjeli kostel, slyšeli jsme od krypty zvuk harmonik a halekání, do kterého se mísil zpěv opilců. Před kryptou jsme viděli otevřené rakve z krypty, v nich mumie a co víc, několik opilců poskakovalo s mumiemi či jejich torzy kolem kaple. Bylo to příliš nečekané a drastické.“
Interiér kaple svatého Kříže dnes
Pravda mezi řádky
Kde leží pravda?
V úředních dokumentech, nebo v lidské paměti?
Možná nikdy nezjistíme celý příběh. Jisté ale je, že Hůrka zmizela a s ní i respekt k místu, kde po generace žili a umírali lidé. A právě proto se tento příběh stále vrací – jako memento, že paměť krajiny nelze vymazat ani rozkazem, ani buldozerem.
Zbytky původního hřbitova
Zdroje:
KINTZL, Emil; FISCHER, Jan. Zmizelá Šumava.
Vilém Kudrlička. Šumava – Co zbylo z královského hvozdu.
Otto Kaskoun ve své knize Toulky Šumavou
