Článek
Nejhorší papežský pohřeb v dějinách. Když se tělo Pia XII. začalo rozkládat před očima světa
Smrt papeže a poslední přání
Papež Pius XII. zemřel 9. října 1958 po devatenácti letech v čele katolické církve. Ještě před smrtí vyslovil přání, aby z jeho těla nebyly po smrti vyjmuty vnitřní orgány. Tento postup byl v rozporu s dlouhodobou tradicí papežských pohřbů, při nichž se tělo standardně připravovalo konzervačními metodami používanými po staletí.
Letní sídlo papežů Castel Gandolfo, kde Pius XII. zemřel 9. října 1958.
Lékař s výjimečným postavením
O přípravu těla se staral Riccardo Galeazzi-Lisi, osobní lékař papeže od roku 1939. Ve Vatikánu zastával čestný titul Archiatra Pontificio a byl členem prestižních lékařských institucí. Šlo o respektovaného odborníka s výjimečným postavením.
Riccardo Galeazzi-Lisi, osobní lékař papeže Pia XII., nesl odpovědnost za přípravu těla k pohřbu
Nestandardní postup
Podle pozdějších zápisků a svědectví se Galeazzi-Lisi rozhodl nepoužít běžné balzamovací techniky. Namísto nich zvolil kombinaci olejů a pryskyřic, které měly symbolicky odkazovat na biblické tradice. Tělo bylo následně zabaleno do celofánu. Standardní konzervační zásah však nebyl proveden.
Smrt v letním sídle
Pius XII. zemřel v papežském letním sídle Castel Gandolfo. V době úmrtí panovalo teplé počasí, které v kombinaci s uzavřením těla a absencí klasické konzervace vytvořilo podmínky pro rychlý rozklad.
Potíže už při převozu
Podle dobových svědectví se problémy objevily již během převozu těla do Říma. Zápach byl natolik výrazný, že docházelo ke kolapsům některých přítomných, včetně příslušníků Švýcarské gardy, kteří museli být střídáni v krátkých intervalech.
Příslušníci Švýcarské gardy během smutečních obřadů ve Vatikánu
Rozklad během vystavení
Během veřejného vystavení těla se rozkladné procesy dále zhoršovaly. Podle záznamů docházelo k výraznému otékání a poškození tělesných tkání. Obličej zesnulého papeže byl z tohoto důvodu zakryt voskovou maskou. Svědectví rovněž uvádějí, že v důsledku nahromadění plynů došlo k jejich náhlému uvolnění, což vyvolalo paniku mezi přítomnými.
Vatikán během veřejného rozloučení s papežem
Okamžité následky
Události rychle pronikly do mezinárodního tisku. Nově zvolený papež Jan XXIII. reagoval bezprostředně: Riccardo Galeazzi-Lisi byl odvolán z funkce, zbaven přístupu do Vatikánu a nucen rezignovat.
Vyšetřování bez jasného verdiktu
Italská lékařská rada zahájila disciplinární řízení. Galeazzi-Lisi nebyl oficiálně potrestán za samotný způsob uchování těla ani za lékařskou péči o papeže. Sankce se týkaly neetického chování, zejména předčasného informování médií o papežově smrti a porušení profesních pravidel.
Institucionální reakce
Po roce 1958 Vatikán zásadně upravil protokoly týkající se papežských pohřbů. Byly zavedeny jasně definované postupy, kolektivní odpovědnost lékařských týmů a omezení improvizace. Cílem bylo zabránit opakování podobné situace.
Dědictví události
Pohřeb Pia XII. zůstává připomínkou toho, že i v institucích s dlouhou tradicí může selhání odborných postupů vést k vážným následkům. Událost ovlivnila podobu papežských pohřbů na další desetiletí.
Papež Jan XXIII., zvolený krátce po smrti Pia XII., reagoval na skandál okamžitými personálními změnami.
Co se změnilo po roce 1958
Katastrofa kolem pohřbu Pia XII. vedla k zásadním změnám:
- zavedení jednotných balzamovacích protokolů
- zákaz individuálních experimentálních postupů
- kolektivní odpovědnost lékařských týmů
- zkrácení doby veřejného vystavení těla
- centralizovaná komunikace s médii
Zdroje:
CORNWELL, John. Hitler’s Pope: The Secret History of Pius XII. Penguin Books, 1999.
The New York Times, říjen 1958 – dobové zpravodajství o smrti a pohřbu papeže Pia XII.
BBC History – archivní materiály k papežským pohřbům a protokolům Vatikánu.
Catholic Herald – historické rekonstrukce událostí kolem pohřbu Pia XII.
La Stampa – italský dobový tisk, říjen 1958.
Sekundární historické studie k pohřebním protokolům Vatikánu (Vatican Archives, citováno nepřímo).
