Článek
Nebýt K. H. Franka, bylo by jméno František Nenáhlo zachované pouze v soudních spisech. Jako mladistvý stanul před soudem za pokus o znásilnění a krádeže. Nařízená protialkoholní léčba neměla valného účinku.
Na začátku války se v Domašíně na zábavě totálně opilý serval s německým poddůstojníkem a celou válku tak strávil v německých věznicích. Po válce se jako mnoho dalších hlásil k účasti na odboji během Pražského povstání a očekával pomoc od soudruhů, kteří už měli jistý vliv. Minimálně na Ministerstvu vnitra a spravedlnosti.
Mimořádné lidové soudy se rozběhly a bylo třeba získat nového kata. Ten starý, prvorepublikový mistr popravčí, Leopold Wohlschlager zemřel a německý kat Alois Weiss včas utekl do Německa. František Nenáhlo tedy vyhledal své někdejší spoluvězně-komunisty z nacistických lágrů, kteří ho po válce dosadili na uvolněné místo kata v pankrácké věznici.
Dalo by se s jistou dávkou sarkasmu říct, že každá země má takového kata, jakého si zaslouží. Primitivní alkoholik Nenáhlo mohl být spokojen. Slušivý stejnokroj, vysoké holínky a dva tisíce korun za každého pověšeného, což byly luxusní peníze vzhledem k tomu, že během dvou let popravil stovku lidí.
Práci kata získal díky známosti s jedním komunistou, kterého potkal právě během pobytu ve vězení. Kariéra kata vydržela pouhé dva roky, za které toho stihl víc než dost. Úplně první popravu vykonal na sudetském Němci Josefu Pfitznerovi. Ten během protektorátu vykonával funkci náměstka primátora Prahy.
Možná to nebyl nejšťastnější nápad svěřit novici katovského řemesla, byť posilněného notnou dávkou fasovaného rumu, popravu takového hlavouna. Poprava byla veřejná a množství lidí chtělo vidět nacistu, jak se zhoupne. Nervozitu krvelačného davu ještě nacista vygradoval svými nadávky a Nenáhlovi plivl do obličeje. Ten neudržel nervy na uzdě a vrazil mu facku.
I pro nečekaný incident byla poprava Josefa Pfitznera poslední na veřejném prostranství. Ostatní se už konaly na dvoře pankrácké věznice.
A tady se dostalo bývalému kriminálníkovi jisté, byť poněkud pochybné cti. Dne 22. května 1946 přivedli pod šibenici nenáviděného říšského ministra Karla Hermanna Franka. Ani tato poprava se neobešla bez skandálu. Nenáhlo totiž provaz z popravy prodal za deset tisíc korun. Nebylo to poprvé, ale bylo to naposled. Provaz po dalším oběšenci, kterým byl nástupce Reinharda Heydricha Kurt Daluege, se musel po provedení exekuce archivovat.
Jako v mnoha předchozích případech byl Nenáhlo „zpitý pod obraz“. Protože nechtěl přijít o svoji „relikvii“, tedy oprátku, kterou si vzali soudní úředníci, pustil se s nimi do rvačky. To už bylo moc i pro soudruhy a o pár dnů později byl konečně z pozice kata odvolán.
Během své dvouleté kariéry kata popravil sto lidí, čímž se stal alespoň v Československu rekordmanem.
Jenže bolševici nenechali svého kamaráda na holičkách a rozhodli se přeřadit svého chráněnce na jinou zodpovědnou funkci. V roce 1948 se stal národním správcem znárodněné pražské vinárny Gotzinger. Zde se doslova naplnilo staré přísloví o kozlovi zahradníkem. Zřejmě navždy zůstane utajeno jméno toho soudruha, který z těžkého alkoholika udělal vinárníka. Ale mohla to být jistá prognóza pro časy budoucí, jakým způsobem budou bolševici spravovat zemi.
Vinárnu samozřejmě vypil a přivedl „zugrunt“, takže další vyhazov. Následoval život mezi kriminální spodinou, plný rvaček a alkoholu.
Byl vyšetřován pro umučení ženy k smrti, to mu ale nebylo prokázáno. V uranovém lágru v Jáchymově skončil kvůli krádeži. Po propuštění se vrátil k životu kriminálníka.
Zemřel v roce 1961. Upil se k smrti. Bylo mu čtyřicet sedm let.
Zdroje:
