Článek
Válku a nacismus prožívali lidé různě. Stejně tak i herci. Někteří skončili na popravišti jako Anna Letenská. Někteří si onu dobu nemohli vynachválit a považovali ji za nejkrásnější období svého života, jak se doslova o „krásných časech“ vyjádřila Zita Kabátová. A pak byli takoví, které hrůzy války poznamenaly na celý život. To byl případ herečky Světly Amortové.
Přestože byla pokřtěná jako Světluše, vždy byla uváděná jako Světla. Jméno pro její rodnou Moravu netypické jí zřejmě dal otec, sochař z uměleckého rodu Amortů. I když studovala herectví pouze soukromě, už od konce dvacátých let byla profesionální herečkou.
Za druhé světové války se účastnila protinacistického odboje, za který byla zatčena a převezena do koncentračního tábora. Tam se stala jednou z mnoha obětí „anděla smrti“ Josefa Mengeleho. Opakovaně byla podrobována nelidským pokusům umělého oplodňování. Přežila, ale nemohla mít vlastní děti. Alespoň částečně si tedy mateřství vynahradila adopcí malého chlapce, o kterého se vzorně starala.
Po válce se z ní stala „kovaná“ komunistka a zastávala množství stranických funkcí. Což s sebou neslo samozřejmě odměny ve formě titulů a vyznamenání. Přezdívka Rudá Twiggy jí seděla. Rudá pro svoji zarputilou odevzdanost komunistické straně a Twiggy byla ironie. V šedesátých letech populární hubená manekýnka byla přesným opakem otylé herečky.
Ani její oddanost straně a vládě jí nepřinesla tolik kýžené hlavní role ve filmu nebo v televizi. Většinou to byly nevýrazné epizodní roličky, takže dnes je její jméno známé jen filmovým nadšencům a pamětníkům. Zapomenuté jsou její postavy stárnoucích vdov, domovnic a pavlačových sousedek. Snad jen role kořenářky Hodačové, která se snaží ulevit Honzovi Zemanovi svým speciálním čajem od nachlazení, stála za zapamatování. Jednalo se o epizodu Mědirytina z proslulého seriálu Třicet případů majora Zemana.
Během svého angažmá v Bratislavě poznala Karla Beníška ze starého hereckého rodu, který se stal jejím prvním a jediným manželem.
Za svůj život prošla několika divadly včetně činohry Národního divadla. Poté Uranie a v Bratislavě Slovenské národní divadlo. Po válce zakotvila v Městských divadlech pražských, a nakonec na Vinohradech.
Jako herečka Vinohradského divadla byla mezi kolegy velmi neoblíbená. Arogantní a zákeřná komunistka, které se všichni báli a raději jí šli z cesty. Při hlasování o dalším osudu její kolegyně Jiřiny Štěpničkové, chycené a odsouzené za pokus emigrovat, byla jednou ze čtyř hereček, které hlasovaly pro trest smrti. Dlužno dodat, že ony tři kolegyně byly stejně obávané a nenáviděné jako Světla Amortová.
Válečných traumat a strachu kombinovaného s nenávistí k lidem se už nezbavila. Po celý zbytek života z ní byla zahořklá, pomstychtivá a zlá žena. Lidé se jí báli, za zády se jí vysmívali. Jestli byly příčinou jejího chování přežité hrůzy, kterými prošla u zrůdy Mengeleho, se nedá potvrdit ani vyvrátit. Podle lidí, kteří ji znali osobně, herečku celoživotně pronásledovala válka. Vedla život plný zášti, tragédií a nenaplněné touhy po vlastních dětech.
Světla Amortová zemřela všemi opuštěná 14. března roku 1985.
Zdroje:
