Článek
Školní docházka je povinností, dnes už je samozřejmá i maturita. A nejsou výjimky, kdy někteří zvládli i vysokoškolská studia. Ale doklad o absolvování školy nemusí nutně znamenat vzdělání. A už vůbec ne průpravu do politiky. I když se to ve stranách hemží inženýry, lékaři či právníky.
V současnosti se mluví o dvou bývalých veleúspěšných hokejistech. Dominik Hašek a Vladimír Růžička. Ten první se pokoušel o další kariéru v byznysu, což nedopadlo dobře. Na druhou stranu je na tom pořád lépe než jiní, kteří se utopili v obrovských dluzích a exekucích.
Jenže co dělat, když je člověk v nejlepších letech, nemusí chodit do práce a sledovat akce nebo slevové kupony v supermarketech. Nakonec i ta modelka, kterou nahradil první manželku, po nějaké době přestane být atraktivním lákadlem a důvodem k setrvání v rodinné vile.
Každá politická strana chce mít na své kandidátce, potažmo na plakátech, známou tvář. A tak náboráři oslovují sportovce „v důchodu“ a nabízí vlivná křesla. Většinou to končí trapasem, zesměšněním, v lepším případě takové námluvy vyšumí do ztracena.
Zřejmě tou nejslavnější sportovkyní v politice byla Věra Čáslavská. V týmu prezidenta Havla, později v prezidentských volbách podporovala Karla Schwarzenberga.
Málokdo si dnes pamatuje na krátké působení Augustina Bubníka v Poslanecké sněmovně. A angažování KDU-ČSL bývalého fotbalisty a současného trenéra Františka Straky. Jeho televizní vystoupení týkající se „nešvaru Vietnamce, aby to u nás nebylo“, aspirovalo na nejvtipnější video roku. Strakovo svérázné řešení pracovních míst obsazených Vietnamci vyděsilo i samotné lídry strany a odeslali trenéra zpět na trávník.
Nepřehlédnutelnou obludností byla svého času dvojice dobře živených obličejů s vyceněným chrupem jako reklama na zubní pastu. Vše orámované vkusnou oranžovou barvou. Sociální demokracie urvala štiku. Jiří Šlegr s medailí na krku se tulí k sexy mozku Paroubkovi. To už tak komické není.
Co k takovým sebevražedným krokům vede politické strany je jasné. Ale proč to dělají sportovci? Jsou opravdu tak naivní (blbí), že chtějí pravidla fair-play nastavit v politice? Jako by nějaká taková pravidla byla jinde než na papíře.
I letošní rok má svá dvě želízka v ohni. Kandidátem do Senátu za TOP 09 je Dominik Hašek. V tisku se můžeme dočíst, že když „hrál v Ottawě za Senators, netušil, že se rozhodne pro Senát.“ (ha, ha, ha). A v podstatě je to nevyhnutelný životní krok, jak pravil. Své si přidala i předsedkyně TOP 09 Markéta Pekarová Adamová: „Dlouhodobě se také angažuje v charitě, což je mi blízké a o jeho osobnosti to vypovídá mnohé.“
Nechci malovat čerta na zeď, jen připomenout, že v charitě se angažovali i různí mafiáni, bossové podsvětí a všelijaká jiná sebranka, což také vypovídá mnohé.
Druhé známé jméno, které chce do politiky, je Vladimír Růžička. To samo o sobě ještě dech nevyrazí. Ale že chce hájit barvy jakési obskurní strany PRO Jindřicha Rajchla, to by už slabší jedince mohlo povalit. Prý by chtěl zlepšit podmínky českých sportovců a národních zájmů.
Pánbůh s námi a zlý pryč. Ať zlepšuje sportovcům cokoliv, ale k národním zájmům nepouštět.
Ví vůbec mistr z Nagana, kdo to je ten Rajchl? Nabízel peníze sportovcům, jen aby měl svého plyšového medvídka. Karlos Vémola se jeho nabídce vysmál. Růžička přijal. Velkou úlevou může být skutečnost, že Rajchlovo varieté je na posledním místě s nulovou šancí na zvolení.
Na závěr musím konstatovat, že zpěvák Richard Müller byl vizionář, když před téměř čtvrt stoletím vydal píseň „Srdce jako kníže Rohan“. A v ní se zpívá: „Dnes je valcha u starýho Růžičky, dej si prachy do pořádný ruličky…“
V jednom rozhovoru vyslovil přání, aby mu tuto píseň zahráli na vlastním pohřbu. Snad to nebude tak horké. Jak s tím pohřbem, tak s těmi sportovci v politice.
Zdroje:
