Srí Lanka: cesta do Polonnaruwy, kde lev vládne, sloni mlčí a autobusy zvrací

Srí Lanka: cesta do Polonnaruwy, kde lev vládne, sloni mlčí a autobusy zvrací

Lev místo slona

Slonů, stejně jako opic, je na Srí Lance požehnaně. Přesto má tento stát ve znaku lva a lev je milionkrát tesaný do kamene ve všech chrámech. Chápu, že makak s rudým pozadím není ideálním symbolem národa, ale slon by se nabízel. Přesto je to lev.

Lev souvisí s původem Sinhálců, současných obyvatel ostrova, podobně jako vlčice s Římem. Romulus a Remus, byť královské krve, byli rodiči opuštěni a zachráněni vlčicí. Když dospěli, vydali se cestou plnou překážek, aby 21. dubna roku 753 př. n. l. založili Řím.

Dvojčata, lev a královský původ

I Srí Lanka měla na počátku svých dějin dvojčata. Chlapce jménem Sinhabahu a dívku Sinhasevali. Jejich původ je komplikovaný a začíná v Indii, odkud se přeplavili na Cejlon a založili královskou dynastii.

Jejich matkou byla princezna Suppadevi, dcera bengálského krále Vangy, a otcem lev. V místním jazyce se „lev“ řekne sinha – odtud pojmenování místních obyvatel: Sinhálci.

Když syn zabije otce

V šestnácti letech si bystrý Sinhabahu všiml, že v rodině něco nehraje. Přemluvil matku k útěku. Lev žárlil a vydal se je hledat. Po cestě působil vesničanům značné škody, a tak místní panovník vyhlásil odměnu za jeho zabití.

Přihlásil se i lvův syn. Otce usmrtil až třetím šípem. Než si stačil dojít pro odměnu, král zemřel a lid si mladého otcovraha zvolil za panovníka.

Sinhabahu ale králem být nechtěl. Oženil se se svou sestrou a měli tři děti. Nejstarší syn Vidžaja se po strastiplné cestě dostal na Cejlon, kde založil novou královskou dynastii. Původ k tomu měl bezchybný: rodiče sourozenci, babička princezna, dědeček lev.

Oproti Praotci Čechovi žádná idyla

U nás proběhlo osídlení české kotliny v naprostém poklidu. Praotec Čech vyšlapal na kopec, rozhlédl se a prohlásil, že země oplývá mlékem a strdím.

Jenže stejně jako střední Čechy nebyly liduprázdné, ani Srí Lanka nebyla prázdným ostrovem. Vidžaja sváděl kruté války s původním obyvatelstvem. Epos Rámájana tyto kmeny popisuje jako barbarské a kanibalské.

Dnes už potomci kanibalů své sousedy nejedí. Zato se cpou vším možným, co podél cest v prachu a smogu vyrábějí kuchaři a prodejci nepoživatelných poživatin.

Autobus, který zřejmě hořel

Cesta ze Sigiriye šla jako na drátkách. První kraksna mě vzala na hlavní silnici, kde mi jakýsi čistič stoky prehistorickou motykou naznačoval, ať jdu na druhou stranu.

Motyku jsem chtěl koupit jako historický artefakt. Marně jsem šustil deseti dolary – muž se vyděsil, přitiskl si nástroj na hruď a couval se slovy „nou, nou, nou“. Možná to byla rodinná památka.

Autobus do Polonnaruwa přijel za čtvrt hodiny. Už z dálky ho ale halil oblak kouře, takže to vypadalo, že stroj za jízdy hoří. Uklidnili mě vystupující cestující – spokojeně se usmívali, jako ostatně všude na Srí Lance.

Fyzikální zákon o vracejících se slinách

Po čtvrt hodině jízdy následovala zastávka, aby si motor vydechl a lidé se nadechli. K autobusu se seběhli prodejci jídla, okouření výfukovými plyny. Cestující se tlačili u černých pánví, kupovali kusy těsta smaženého ve vyjetém oleji a balili je do starých novin.

Netrvalo pět minut a dáma přede mnou poprvé vrhla. Seděla u uličky, takže hodila šavli přímo na podlahu. Otevřít okénko nebylo řešení – muži vpředu žvýkali betel a rudé sliny plivali ven. Otevřenými okny by se za jízdy vracely zpět dovnitř. Patrně nějaký fyzikální zákon o slinách navracejících se do prostoru, odkud byly vyplivnuty.

Pak vrhli další dva cestující. Odér v autobusu tvořila výbušná směs nafty, potu a zvratků, které na podlaze vytvořily loužičky, než je rozšlapali nastupující.

Zajímavé bylo, že dáma v modrém se jen napila vody, otřela si ústa do rukávu a pokračovala v konzumaci těsta z novin. Tentokrát už udržela. Prostě to chce trénink.

V poledne jsem vystoupil na ulici slavné Polonnaruwy – lehce čpící naftou, kouřem a potem. Nikoliv však zvratky.