Článek
Během Velké vlastenecké války, jak Rusové nazývají 2. světovou, vznikla na území Sovětského svazu v okolí města Lokoť takzvaná Lokoťská republika.
V říjnu 1941 německá vojska oblast obsadila, a tak jako i na dalších místech, obyvatelé vítali Němce jako osvoboditele. Po čtyřiadvaceti letech bolševického teroru se cítili svobodní a věřili v lepší zítřky.
Němci předali samosprávu domácím, a takzvaná republika s rozlohou jako dnešní Belgie a více než půl milionem obyvatel, začala budovat kapitalismus. Bylo to výhodné pro obě strany. Němcům nehrozil z této oblasti žádný ozbrojený odpor a Rusové si své záležitosti řešili sami. Postupně nová republika rozšiřovala své území a v době největšího rozmachu v ní žilo 1 700 000 obyvatel.
Díky povolenému soukromému hospodaření byla životní úroveň výrazně vyšší než v sousedních regionech.
Bývalý komunista Kaminskij vytvořil místní domobranu, se kterou čistil oblast od partyzánských skupin. Vybaveni zbraněmi ukořistěnými po Rudé armádě, skupina dvaceti tisíc mužů likvidovala Židy a každého podezřelého ze sympatií k Sovětskému svazu. Do této oblasti se v roce 1942 dostala mladá, teprve dvaadvacetiletá Antonina Makarovová.
Jako studentka medicíny se v roce 1941 přihlásila na frontu a stala se ošetřovatelkou. Na podzim 1941 v rámci Vjazemské operace během postupu Němců byla její jednotka rozprášena. Jako zázrakem Antonina přežila a až do německého zajetí se skrývala v lese.
Ze zajetí se jí podařilo uprchnout. Potulovala se po ruském venkově, občas se nad ní někdo slitoval a poskytl trochu jídla nebo nocleh. Všude kolem zuřila válka a podobných uprchlíků bylo mnoho. Seznámila se s dalším utečencem, vojákem Nikolajem Fedčukem. V lednu roku 1942 doputovali do vesnice Červená Studna, kde žila Fedčukova manželka s dětmi. Tam voják Antoninu opustil a ta se opět ocitla sama uprostřed ruské zimy v území ovládaném Němci.
Situace se opět opakovala. Byla závislá na pomoci místních žen, navazovala krátkodobé známosti s muži, kterým za úplatu poskytovala sexuální služby, a tak se pohybovala v začarovaném kruhu, ze kterého neviděla východisko. Bez domova, bez přátel, bez muže, jako žebračka odkázaná na milost druhých.
V létě 1942 se dostala na svých potulkách na území nově vzniklé Lokoťské republiky. Byl to v podstatě soukromý stát se soukromou armádou a vlastní samosprávou. Nastěhovala se k jedné osamělé ženě a na živobytí si vydělávala prostitucí. Její příchod zaznamenaly místní orgány a během výslechu uvedla, že nenávidí Stalina a sovětské zřízení.
Byla vyčerpaná z neustálého potulování, škemrání o nocleh a trochu jídla, byla otupělá hrůzami války, ale pořád ještě byla mladá a silná. Přijala nabídku stát se příslušníkem místní policie. Po dlouhé době měla vlastní střechu nad hlavou, teplo, jídlo, slušné šaty a pravidelný příjem. Stala se popravčím.
Němci byli rádi, že nemusí popravování zajatých partyzánů, jejich sympatizantů a Židů vykonávat sami. Místem pro popravy byl opuštěný hřebčín. Nástrojem kulomet Maxim. Gáže 30 říšských marek za popravu.
Střílela všechny zajaté partyzány včetně jejich rodinných příslušníků, žen i dětí. Během svého působení povraždila na tisíc pět set osob. Dostala přezdívku Tonka kulometčice.
5. září 1943 byla Lokoť a celá oblast osvobozena Rudou armádou. Tonka se vyhnula zajetí a jisté smrti dalším osudovým krokem. Nakažená syfilidou byla hospitalizovaná v německé nemocnici. Za pomoci německého vojáka se přes Ukrajinu dostala do Polska. Tam byl její ochránce zastřelen a jako už po kolikáté, ocitla se sama v cizím prostředí, bez dokladů a bez peněz. Po zatčení byla odeslána do koncentračního tábora Königsberg.
Tam se dožila osvobození Rudou armádou a z ukradeného dokladu po mrtvé vězeňkyni bylo patrno, že od roku 1941 do zajetí byla vojákem 422. sanitárního praporu. Po návratu do Sovětského Svazu obdržela status veteránky Velké vlastenecké války a tím i jisté výhody.
Poté vedla běžný život sovětské ženy v poválečné zemi. Vdala se za dalšího válečného veterána a narodily se jim dvě dcery. Ve svém okolí se těšili díky své minulosti jisté vážnosti, obdrželi několik vyznamenání a Tonka se účastnila besed se školáky, kde vyprávěla o „svých“ zážitcích z bojů proti nacistickým okupantům.
Později Tonka kulometčice pracovala v oděvním závodě Lepel jako kontrolorka kvality. Byla hodnocena jako svědomitá, zodpovědná a na nástěnce cti byla několikrát vyvěšena její fotografie.
Jenže opět zasáhl osud. A tentokrát to bylo fatální. V Bryansku se dostali do pěstního souboje na náměstí dva muži. Při osobní konfrontaci poznal jeden ve druhém jistého Nikolaje Ivanina, který byl v Lokoťské republice ředitelem v místním vězení. Po oznámení na milici byl Ivanin zatčen a aby si zachránil život, začal mluvit. Tak se KGB, která převzala případ, dozvěděla i jméno popravčího. Antonina Makarovova.
Trvalo ještě několik let, než našli tu pravou. Stíhání také brzdila její pověst řádné sovětské ženy. Zatknout a uvěznit válečného veterána nebyla ani v Sovětském svazu snadná záležitost.
Byla nenápadně identifikována několika svědky, kteří přežili. V roce 1978 měla KGB dostatek důkazů a Antoninu Makarovovou zatkli. Dvacátého listopadu 1978 byla uznána vinou z vražd 168 lidí, které byly spolehlivě prokázány.
Svoji vinu přiznala a rozsudek akceptovala bez jakýchkoliv emocí. Její muž, který byl přítomen celému procesu, do druhého dne zešedivěl, a i s dcerami opustil město.
V šest hodin ráno 11. srpna 1979 byla popravena střelou do týlu. Bylo jí 59 let. Pomocník kata po popravě prohlásil: „Do poslední minuty neprojevila žádný strach, žádné vzrušení, žádné slzy.“
Zdroje:
