Článek
Karty neboli čertovy obrázky dokázaly hráče obrat i o poslední košili
Obyčejný obdélný list tuhého papíru se zaoblenými rohy, zhruba 10 na 5 centimetrů. Na lícní straně pomalovaný obrázky. Rubová strana je stejná pro všechny karty.
Koně a statky prohrané v kartách, výplaty, dokonce i manželky nebo dcery. Zruinovaní hráči často ukončili svůj život v oprátce z vlastního opasku, vojáci se zastřelili, protože z karetních dluhů neměli šanci se dostat. Jistý flamendr a karbaník, známý ze slavného románu Jaroslava Haška dokonce v kartách prohrál i svého pucfleka. Jmenoval se Josef Švejk.
Karetní úpisy, to bylo smlouva s ďáblem podepsaná vlastní krví. A často i krví celé rodiny.
Hazardní hra, ať už v kostky, nebo karty znamená očekávání příchodu štěstěny. Hraje se s nadějí, že se štěstí přikloní na stranu hráče. A štěstí, ať si každý, co chce říká, pro většinu lidstva vždy bylo synonymem peněz. Proto hráči hrají o peníze, a ne o zdraví nebo pracovní úspěchy.
Hrálo se v dobách pohanských i křesťanských. Navzdory všem pokusům hry zakázat. Že provozování takových to her „není nikdy bez podvodů, lhaní a křivopřísežnictví“ napsal už na konci 4. století biskup Isidor Sevilský.
V roce 1243 král Václav I. dokonce nařídil, aby jednou z povinností rychtáře bylo „aby nikdo nikoho, který nemá ani na chleba, neobral při hře v kostky o víc, než stojí jeho oděv.“ Je tedy jasné, že hráči vsadili i poslední groš v naději, že se štěstěna přikloní na jejich stranu. Pokud se tak nestalo, skončili nazí někde ve strouze. Tak se dobrák král staral o své poddané-gamblery.
Hrálo se v krčmách i hampejzech a v kombinaci s pitím alkoholu to nezřídka končilo špatně. Docházelo na rvačky, zranění a vraždy.
Ani služebníci církve nebyli vůči hazardu imunní a církevní právo od 14. století zakazovalo duchovním hru v kostky a vrhcáby a s tím spojenou návštěvu krčem, ale i samotnou přítomnost při hře. Jaká byla efektivita těchto zákazů těžko odhadnout. Vzhledem k tomu, že zákazy se vydávaly opakovaně, zřejmě mizivá.
Kostky byly časem vytlačeny hracími kartami, které se k nám dostaly z jihu Evropy. Karetních her bylo několik a každá hra měla svůj balíček karet s různým počtem listů a vyobrazení. Tak vznikly sady karet pro bridge, kanastu, poker, pasiáns neboli solitaire, piket a ve střední Evropě nejrozšířenější karty mariášové. Kromě těchto hracích, existují i karty věštecké, například tarot.
„Mariášky“ patří do karet německého typu a nejrozšířenější verzí, podle obrázků je Vilém Tell. Namaloval je roku 1835 Maďar József Schneider a jsou oblíbené dodnes. Esa jsou zobrazena ročními obdobími, svršek a spodek zdobí portréty postav ze Schillerova dramatu a samotný Vilém Tell je zobrazen na žaludském svršku.
Kromě německé sady existuje i vzor pražský. Klasické „mariášky“ mají na žaludském esu medvídka – kočičáka, králové mají své atributy moci a vojsko je jak z příruček pro šermíře.
Říká se, že název hry „mariáš“ pochází z francouzského slova „mariage“, tedy svatba. Protože nejvíce bodů ve hře může získat spojení krále a dámy jedné barvy.
Krásně se o mariáši rozepsal Bohumil Hrabal ve svých „Hovorech lidí“.
„Mariáš se jmenuje proto mariage, protože je to neustálá svatba a manželství smutných králů a krásných královen, jejich sňatek má cenu dvaceti bodů, čtyřicet bodů má cenu jejich vztah, když je předem ohlášen jako trumfový. Zdánlivě nejvyšší karty jsou esa, desítky, ovšem pravý půvab hry je v tom, že obyčejná sedma, osma, devítka, obyčejný bezvýznamný kluk mají tu možnost, že donutí šintnutím desítky, aby se přiznaly, a spoluhráč tu cennou desítku zabije esem, někdy i opuštěným maličkým trumfem. Jak je mariáš královen a králů demokratický!“
Zdroje:
