Článek
Japonský les smrti, kam chodí lidé ukončit svůj život, má největší návštěvnost v čase podávání daňových přiznání
Knih, pod jejichž vlivem šli lidé na smrt, je obrovské množství. Nemyslím vojenské příručky, ale díla náboženská, filosofická nebo politická.
Když čtvrtého července 1993 vyšla kniha japonského autora „Kompletní manuál k sebevraždě“, dostala se velice rychle mezi stovku nejprodávanějších knih.
V japonské společnosti je sebevražda tradičně chápána jako způsob čestného řešení krizových situací. Což je zcela jiný důvod než v Evropě, kde jsou sebevraždy páchány v důsledku staroby, neléčitelných a bolestivých nemocí, dluhů, pomluv sousedů nebo zděděných sklonů k takovému finále. Se ctí, jako u Japonců, to nemá nic společného.
Autor: Simon/ commons.wikimedia.org/volné dílo
Autor Wataru Tsurumi v knize nabízí návod pro budoucí sebevrahy. V každé z jedenácti kapitol se věnuje jednomu z nejčastějších způsobů sebevraždy. U nás nikdo takový vědecký přístup k ukončení svého života nepotřebuje.
Ve své knize autor nejen analyzuje jednotlivé způsoby, ale hodnotí i jejich „efektivitu“, bolestivost, náročnost na přípravu nebo jak moc bude tělo po aktu zohavené.
Vydání kontroverzní knihy způsobilo v Japonsku poprask. Mimo jiné i proto, že v knize je jako „ideální místo pro smrt“ označen les Aokigahara. Je celkem přirozené, že po takové informaci stoupne rekordně počet těl nalezených v lese. Kdo by si nepřál skonat na tak „dokonalém místu ke smrti“.
Aokigahara je hustý, temný les lemující posvátnou horu Fudži a po celé zemi je známý právě jako oblíbené místo pro ty, kteří se vydávají na svou poslední cestu. Jen v roce 2002 v něm bylo nalezeno sedmdesát osm těl a u mnoha z nich byl i výtisk Tsurumuiho knihy. Kolik těl sebevrahů nebylo nalezeno není známo.
Autor: Guilhem Vellut/ commons.wikimedia.org/volné dílo
Přestože se místní úřady snaží sebevrahy odradit třeba i cedulemi na stromech s nápisy jako „Prosím, zvažte to znovu“ nebo „Než se rozhodnete zemřít, poraďte se s policií!“.
Les Aokigahara měl špatnou pověst dávno před vydáním „bible sebevrahů“. Legenda tvrdí, že se zde nacházejí masivní podzemní ložiska železa. Ta způsobují nefunkčnost kompasů a les se se tak stává místem, odkud není návratu.
Zároveň je les pro Japonce jakýmsi očistcem pro „jurei“. To jsou duchové mrtvých, kteří byli vytrženi ze svých pozemských životů a jejichž sténání je slyšet jako silný vítr. Díky množství sebevražd jsou dokonce i stromy naplněny zlou energií, nahromaděnou po staletích.
Vzhledem ke své pověsti přichází do lesa i lidé, kteří nechtějí skoncovat se životem, ale přináší tam kostry uhynulých zvířat či panenky bez hlav. Podle nich zřejmě předměty, které mají nahánět hrůzu. Nejvyšší počet nalezených těl bývá tradičně v březnu, což je v Japonsku měsíc odevzdávání daňových přiznání.
Autor: Jordy Meow/ commons.wikimedia.org/volné dílo
Aby se v lese nehromadila rozkládající se těla a nehrozilo propuknutí infekčních chorob, prochází les jednotka hledačů těl. Samozřejmě, že tam pracují i lesní dělníci, sběrači odpadu a podobně.
Pokud kdokoliv z nich najde mrtvé tělo, ať už visící na větvi nebo ohlodané od lesní zvěře, snese ostatky do některé ze stanic, kde jedna místnost slouží jako márnice. Jen s tím rozdílem, že jsou tam dvě postele. Japonci dbají na to, aby mrtvý nebyl v místnosti sám, osamělý. Jakým způsobem dělníci mezi sebou losují o čest spát vedle rozkládajících se ostatků sebevraha, není známo.
Zdroje:
