Článek
U jména hvězdy socialistické poezie Vladimira Majakovského uvádí slovníky, že to byl futuristický básník. Podle Wikipedie je „futurismus avantgardní (průkopnický, objevný) umělecký směr. Je pro něj charakteristické odmítání všech dosavadních kulturních a uměleckých hodnot. Tím se futurismus stal hnutím odmítajícím jakoukoli tradici“.
„Futurismus byl velice nacionální, schvaloval válku, kterou považoval za jediný možný způsob, jak očistit svět od jeho nešvarů (tj. všeho starého)“.
Ta druhá část definice odpovídá stylu a jednání bolševiků, jak je známe z dějin. Vše staré zničit a zlikvidovat, včetně vlastního obyvatelstva, jakýmkoliv způsobem. Udřít prací, hladomorem nebo popravami.
Vladimir Majakovskij se sice narodil v Gruzii, ale jeho mateřským jazykem byla ruština. Z gymnázia ho vyhodili kvůli spolčování se s revolucionáři. Rozumí se salonními revolucionáři, kteří v kavárnách plkali o revoluci a o novém světovém řádu. Několikrát byl jako mladík zatčen, ale protože ve vězení četl ruské klasiky a psal básně, musel být carský kriminál lázněmi ve srovnání s tím, co zavedli bolševici, kterým dělal svojí literární tvorbou užitečného idiota.
V roce 1911 se přestěhoval do Moskvy a začal publikovat. Tam se setkal se svojí první láskou, manželkou literárního teoretika Osipa Brika. Lilja Briková se stala Majakovského múzou i milenkou. Bydleli společně a jejich okolí o nich hovořilo jako o „tradiční ruské trojce“.
Jeho druhou láskou se stal po říjnové revoluci 1917 Vladimír Iljič Lenin a komunistická strana. Svoji poezii psal podle potřeb nového režimu, agitoval, kreslil plakáty statečných rudoarmějců a zahrál si i ve filmu. Když v moskevském Velkém divadle odrecitoval svoji báseň „Vladimír Iljič Lenin“, posluchači ho vytleskávali dvacet minut. Zrodila se nová hvězda socialismu. Kolem zuřila občanská válka, rudí i bílí vypalovali celé vesnice, životní úroveň venkova se blížila středověku, ale Vladimir Majakovskij z pódií vykřikoval „Lenin žil, Lenin žije, Lenin bude žít navždy.“
Za jeho angažovanost se mu noví vládci samozřejmě odměnili. Dostal byt v Moskvě, auto, a hlavně mu umožnili cestovat po světě. Od Paříže po New York zněly verše nového typu člověka.
K desátému výročí Říjnové revoluce napsal poému „Správná věc“. To už se začaly z řad jeho kolegů ozývat nesmělé hlasy, že už to s tou úlitbou režimu trochu přehání.
Jako bolševiky protěžovaný a společnosti vnucovaný vzor mládeže měl samozřejmě velký úspěch u žen. Kromě své první lásky Brikové měl množství vztahů po celé Evropě i USA. Stejně jako hojně šířil svá díla, rozséval i jiné, a stal se biologickým otcem několika dětí na obou kontinentech.
I přes svoje bolševické agitky byl idolem mnoha ruských emigrantů, kteří před bolševiky z Ruska utekli. Básnířka a emigrantka Marina Cvětajevová mu po jeho příjezdu do Paříže věnovala zdravici. V Paříži ovšem Majakovského nezajímala Cvětajevová. Vydělával peníze, aby mohl Lilje Brikové koupit ve Francii auto. Cvětajevovou za zveřejněnou zdravici vyhodili z redakce časopisu, kde pracovala a Majakovskij se vrátil do Ruska s novým Renaultem.
Tak jako z mnoha jiných umělců, mladých rebelů své generace, se stal symbolem represivního státu. Psát na objednávku pro potřeby tyrana se na dlouhá léta stalo součástí tvorby literátů nejen v Sovětském svazu. Nakolik si svých výtvorů považovali je zřejmé v odpovědi například Vítězslava Nezvala. Toho se jistý literární kritik zeptal, jak mohl napsat „Ódu na Stalina“. Vítězslav Nezval odpověděl lapidárně: „Chtěli to po mně, tak jsem jim to vysral“.
Jenže koncem dvacátých let se situace v Sovětském svazu změnila. Majakovskij skončil s Levou frontou a pro bolševiky přestal být zajímavý. Už jim posluhovali jiní. Nedostal povolení k cestám do zahraničí, začal být veřejně kritizován a na jeho výstavu u příležitosti dvaceti let jeho tvorby nepřišel nikdo z vlivných straníků. To byl v zemích ovládaných komunisty jasný signál, že autor skončil. Nejen jako umělec, ale většinou doslova.
Logicky přišlo, co přijít muselo. Deprese, alkohol a výstřel z revolveru.
Oficiální verze hovoří o sebevraždě střelou do srdce. Stalo se to 14. dubna 1930 v jeho moskevském bytě.
Brzy po Majakovského smrti se objevily spekulace, že byl zavražděn. Podle jedné verze na přání Stalina, podle druhé stála za jeho smrtí žárlivá milenka Lilja, agentka tajné policie NKVD.
Následoval pompézní pohřeb v režii státu za účasti mnohatisícového davu. V tom jsou bolševici nepřekonatelní. Pohřby a posmrtná sláva.
Stalin označil Majakovského za nejlepšího sovětského básníka a za pár let od jeho smrti se začal budovat kult Majakovského. Pojmenovávaly se po něm ulice, stavěly se pomníky a „básník revoluce“ se stal vzorem a inspirací pro novou generaci literátů a umělců v jejich službách totalitnímu zřízení.
Vladimiru Majakovskému bylo třicet šest let.
Zdroje:
