Článek
Bývaly doby, a není to tak dávno, kdy v každé „zasedačce“ StB visel na zdi portrét masového vraha Dzerdžinského. Soudruzi policajti, ti tajní i veřejní, v něm měli svůj vzor a jeho odkazem se snažili řídit. Ovládat zemi a ty, kteří nesouhlasili s komunistickými sny likvidovat. Což je pochopitelné. Mít neomezenou moc je touha každé patologické sedliny v každé zemi.
Jiná otázka je, proč se samotní Rusové po všech těch hrůzách, kterými museli ve dvacátém století projít, stále klaněli a klaní svým tyranům a diktátorům. Proč oslavují své vrahy a pokládají květy k sochám svých katů. Možná nějaký „ruský syndrom“, po vzoru toho Stokholmského.
Autor neznámý/commons.wikimedia.org/volné dílo
Felix Edmundovič Dzeržinskij to svému pánovi Leninovi slíbil celkem jasně: „Nepřátele revoluce budeme vraždit po stovkách a tisících. Utopíme je ve vlastní krvi“. A co se slíbí, má se splnit. Dzeržinskij splnil své slovo na více než sto procent, což se očekávalo od každého bolševika.
Paradoxně varoval před svými „tovarišči“ i zakladatel socialistického realismu a obdivovatel gulagů, spisovatel Maxim Gorkij: „Na Rusa, který dostane do rukou moc, bych si dal mimořádný pozor. Ještě nedávno byl otrok, a když dostane příležitost vládnout svému sousedu, nebude znát míru v krutosti.“
A tak se i stalo.
Autor: M.S. Nappelbaum/commons.wikimedia.org/volné dílo
Člověkem, který byl architektem rudého teroru a Leninovým hrdlořezem byl od prosince 1917 do července 1926 Felix Edmundovič Dzeržinskij.
Jeho otec byl majitel velkostatku a profesorem na gymnáziu, i matka pocházela z profesorské rodiny. Ta ve vysokém stupni těhotenství spadla večer do sklepa, jehož vchod nebyl zakrytý. Měla však štěstí. Když druhý den předčasně porodila, dítě se narodilo zdravé. Štěstí to ovšem nebylo pro miliony obyvatel Sovětského svazu.
Jako dítě chtěl být knězem a strávit život v jezuitském řádu. Rusko a Rusy, kteří okupovali Polsko, nenáviděl a představoval si, že jich může pozabíjet, kolik se mu zachce. Z gymnázia ho vyhodili, protože v osmém ročníku propadl z ruštiny a řečtiny. Takže na seminář a další studia nebylo ani pomyšlení.
Tak co se životem? Pracovat jako většina ho ani nenapadlo, rozhodl se tedy stát revolucionářem. Důležitá byla volba revolučních pseudonymů. „Jakub“ a „Jacek“ byly vskutku originální.
Střídal pobyty na svobodě a v carských věznicích, což byly lázně oproti kriminálům, které začal zakládat, jakmile se dostal k moci. Mezitím si zajel na ostrov Capri, kde obýval luxusní vilu se služebnictvem další proletář Maxim Gorkij.
Po roce 1917 se spřátelil s Leninem a začal stoupat stranickou hierarchií. Během Říjnové revoluce odpovídal za bezpečnost v hlavním sídle strany a v prosinci 1917 mu byla svěřena „ochrana revoluce“. A Dzeržinský si vyhrnul rukávy.
Po revoluci, když bolševici uchvátili moc, začali zabavovat majetek, což přirozeně vyvolalo značný odpor. K jeho zlomení Dzeržinskij nastolil rudý teror a v prosinci 1917 byla zřízena státní represivní organizace „Všeruská mimořádná komise pro boj s kontrarevolucí, spekulací a sabotáží“ obecně známá jako Čeka. Její členové se nazývali čekisté. Hlavní činností Čeky byla likvidace nežádoucích osob. V mučení a sadistickém mrzačení se soudruzi čekisté stali mistry.
Čeka dostala od Lenina volnou ruku a psi se urvali ze řetězu. Čekisté vařili své odpůrce zaživa, řezali je pilou, roztloukali jim lebky, nechávali je zamrznout v sudech s vodou nebo do nich zatloukali hřeby. To vše proto, aby v Sovětském svazu konečně zvítězil spravedlivý společenský řád, ve kterém nebude člověk vykořisťován člověkem. A jako bonus světlé zítřky.
Dzeržinskij položil základy koncentračních a likvidačních táborů a začal na Solověckých ostrovech.
Autor neznámý/ commons.wikimedia.org/volné dílo
Stejně jako do Čeky, tak i do Rudé armády se hlásilo stále víc a víc mužů, protože vydělávat si na živobytí drancováním, mučením a vražděním bylo mnohem přijatelnější, než se dřít ve fabrice nebo na poli.
Ze sto padesáti tisíc členů Čeky v roce 1918 jich za dva roky bylo pět a půl milionu. Mužů, kteří nevyráběli, ale naopak vyžírali zemi. Rolníci nedokázali plnit státem nařízené dodávky, což v letech 1920-1922 vedlo k rolnickým povstáním. Rytíř revoluce Dzeržinskij proti nim nasadil trestní oddíly a shromážděné rolníky nechal rozstřílet dělostřelectvem.
Spolu s Trockým se zaměřil na církev a téměř ji zlikvidoval. Stovky pobořených klášterů a kostelů, desetitisíce kněží odeslaných do gulagů a na popraviště.
A tak se sadistickému psychopatovi splnily dětské sny, povraždit tolik Rusů, kolik se mu zachce.
Počet obětí bolševické revoluce Rusku v letech 1918-1922 se odhaduje na dvanáct milionů lidí.
Nakonec oheň revoluce sežehl i samotného vraha Dzeržinského. Dne 20. července 1926, kdy na zasedání „Ústředního výboru pro stav hospodářství SSSR“ lhal o úspěších revoluce, se nervově zhroutil a ten samý den zemřel na infarkt.
Pohřben byl mezi dalšími masovými vrahy na Rudém náměstí v Moskvě u kremelské zdi.
Zdroje:
