Článek
Zemana a Gottwalda spojovala láska k alkoholu. V určitých dobách nebyli schopni výkonu prezidentské funkce
Na dvanáct prezidentů, kteří usedli na pomyslný trůn Československa, potažmo Česka, připadá několik alkoholiků.
Tím prvním byl dělnický prezident a Stalinův žák, Klement Gottwald.
ČTK/Neznámý /cs.wikipedia.org/ volné dílo
Ten se regulérně zpíjel do němoty už od úprku do země Sovětů v roce 1939, kde strávil v bezpečí a blahobytu celou druhou světovou válku. Šest a půl roku v SSSR je už samo o sobě důvodem, aby i abstinent začal chlastat. A tím Kléma rozhodně nebyl.
V roce 1943 už se soudruh Gottwald rozchlastal natolik, že jeho věrná kamarila dokonce zvažovala nahradit ho ve vedení československých komunistů Rudolfem Slánským. Jak se blížil konec války, vyčerpaná země nezvládala zásobit moskevské soudruhy kvalitní vodkou, a tak musel i budoucí dělnický prezident lehce upravit svůj pitný režim.
Autor: Eva Rinaldi / commons.wikimedia.org/ Share Alike 2.0
Na tuto „katastrofickou“ zkušenost Gottwald nezapomněl ani po návratu do vlasti. 14. června 1948 nově zvolený prezident s manželkou Martou usedli do připravených křesel ve Svatovítské katedrále, aby se zbožnými myšlenkami vyslechli s dalšímu soudruhy a estébáky slavnostní Te Deum.
Křesla tam byla nejen jako projev úcty k prezidentskému úřadu, ale i z důvodů ryze praktických. Jakým způsobem nacpat do lavic Martu Gottwaldovou a potom ji z lavic zase vytáhnout, nedokázali přítomní ceremoniáři vyřešit.
Slavnostní mši odsloužil arcibiskup Josef Beran, který za tento Bohu i lidem libý skutek vyslechl konstruktivní kritiku od těch svých, a to nejen z Vatikánu. Za šest dnů nechal arcibiskup ve všech kostelích předčítat poselství, že slavnostní mše Te Deum rozhodně neznamenala souhlas s novým režimem.
Za rok pokus o zatčení arcibiskupa během mše svaté estébákům nevyšel. Přišli si pro něj do arcibiskupského paláce, ve kterém byl držen v naprosté izolaci 14 let. V roce 1965 byl jmenován kardinálem a odeslán do exilu do Itálie s nálepkou „návrat nežádoucí“. Po jeho smrti 19. května 1969 reformovaní bolševici zabránili převezení jeho ostatků do Čech. Báli se ho i po smrti. Až v roce 2018 mohly být kardinálovy ostatky převezeny do jeho vlasti, jak si před smrtí přál.
Hrozná zkušenost dělnického prezidenta z tenčících se zásob vodky v SSSR přinutila Gottwalda dočasně nelikvidovat soukromé živnostníky, z nichž mnozí se na výrobě piva, vína a destilátů podíleli. Druhým krokem k zajištění dostatečných zásob „wodky wyborowe“ bylo zřízení komise pro její dovoz.
Kléma se samozřejmě nevyhýbal ani luxusním koňakům, vínu a pivu. Ale vychlazená láhev vodky byla jeho srdeční záležitostí. Ve stavu totální opilosti prezident alkáč podepsal cokoliv. Když chtěl jeho vykutálený zeť Čepička zlikvidovat partyzány a vojáky, kteří bojovali za druhé světové války na Západě, přinesl večer láhev vodky a prezident, který v tu dobu už býval „na šrot“, podepsal cokoliv. Oblíbenou činností zetě Čepičky bylo povyšovat své oblíbence z dělnických kádrů. Stačil podpis zlitého Gottwalda a z mladého komunisty zcela oddaného straně byl plukovník.
Autor: Th1234 / cs.wikipedia.org/ CC BY-SA 3.0
Jestliže v mládí chlastal Gottwald jen proto, že mohl, v úřadě prezidenta Československé republiky byl hlavním důvodem strach. Strach ze zatčení, z mučení a popravy.
Volbu za prezidenta považoval za svůj triumf a odměnu za celoživotní práci pro stranu. Velice brzy však pochopil, že teror, který rozpoutal, už dávno neřídí ani neovlivňuje. Byla to tajná policie a sovětští poradci. A strach ze Stalina, který ho jedním podpisem mohl poslat na šibenici poté, co by si s ním pohráli jeho kati, ho přímo ochrnul.
Z hrůzy se denně opíjel do němoty. Podepisoval zatčení, mučení a popravy svých přátel a dobře si uvědomoval, že v noci mohou vyrazit dveře od jeho ložnice muži v dlouhých kožených kabátech podle módní kreace svých předchůdců od gestapa. Smyčka strachu se každým dnem utahovala stále víc a víc.
Jako u většiny bolševických papalášů byl i Gottwaldův zdravotní stav součástí státního tajemství. Klíč od trezoru, ve kterém byly uloženy jeho zdravotní materiály, vlastnil zeť Čepička. Kromě složek o pokračujících devastačních účincích alkoholu tam byly další záznamy o postupující syfilis.
Osobní lékaři, vybraní podle teploměru lásky k Sovětskému svazu a největšímu géniovi lidstva, složili přísahu o naprosté mlčenlivosti.
Šéf hradní ochranky byl svědkem scén, kdy se Gottwald opil tak, že ležel dva dny v deliriu neschopen už ani podpisu. Protože šéf ochranky i Gottwaldův osobní lékař docent Haškovec byli přítomni alkoholickým excesům, skončili oba v kriminále.
Estébáci z nich vymlátili naprosto absurdní přiznání. Oba kovaní bolševici měli během nucených prací dost času na přemýšlení o straně a o svých souvěrcích z KSČ. Přesto docent Haškovec zůstal až do smrti přesvědčeným a oddaným komunistou.
Klement Gottwald dožil posledních pět let života jako opuchlá alkoholická troska.
Autor: Haim Zach / cs.wikipedia.org/ CC BY-SA 3.0
Druhý alkoholik v prezidentské funkci byl Ing. Miloš Zeman. Nadutý populista, namyšlený majitel jediných pravd, který se mýlil v politice téměř ve všem. Milovník alkoholu jakéhokoliv druhu si kolem sebe vytvořil kamarilu parazitů a rektálních alpinistů, kterých se po čase začal obávat, stejně jako Gottwald těch svých.
Kromě msty, pomluv a urážek, kterými v alkoholickém rauši zahrnoval všechny nesouhlasící s jeho pravdou, měl hlavní zájem na rozpočtu Kanceláře prezidenta republiky, aby stačil pokrýt nákupy lihovin, uzenin a cigaret.
Přezdívka „Lihoš“ svědčila o lásce a obdivu poddaného lidu ke svému premiérovi a prezidentovi. Když prskal jedovatou slinou na „pražskou kavárnu“ a mastnota z jitrnic mu stékala po bradě, milující lid kontroval „hradním lihovarem“.
V jednom směru byl všemi, napříč politickým spektrem, uznáván jako rekordman. I po konzumaci velké lahve 0,7 l becherovky prolévané několika půllitry piva na změnu chuti, dokázal odejít od stolu jako ruský bohatýr a nikdo na něm nepoznal, kolik procent alkoholu ředí jeho krev v žilách.
Autor: Priwo / commons.wikimedia.org/ volné dílo
Jeden z jeho moudrých citátů tvrdí:
„Becherovka je příjemný požitek, ať už v deset ráno nebo pozdě večer.“
Nicméně i Zemanovo tělo, zocelené denními dávkami alkoholu během jeho druhého prezidentování, začínalo protestovat. Záchranka ho vozila sem a tam na oblíbené trase Hrad – Ústřední vojenská nemocnice – domů a zase zpět. S dodržováním pitného režimu se vypořádal po svém.
„Po ledvinové kolice mi lékaři nařídili hodně pít. Naštěstí neřekli co, takže kombinuji víno a pivo.“
Po jednom z několika propuštění z nemocnice oznámil šéf Zemanova lékařského konzilia Martin Holcát, že prezident respektuje doporučení lékařů a vzhledem ke svému diabetu omezil alkohol.
Informaci MUDr. Holcáta rychle poopravil sám dotyčný:
„I když o mně mluví Lidové noviny výjimečně příznivě, jejich informace je, jako obvykle, nepravdivá. Není pravda, že bych přestal pít alkoholické nápoje. Piji je dál s neutuchající chutí.“
Zdaleka nejpovedenější alkoholová taškařice se Zemanovi povedla v květnu 2013. Nejprve bohatýrská oslava u jeho přátel na sovětské ambasádě. Tam snad teklo všechno, včetně šašliku a ruského vejce. Rusové byli ve výhodě. Služebnictvo ožralé diplomaty odneslo do jejich ložnic, kde vyspávali kocovinu, zatímco Zemana čekala ještě fuška.
Sedmero klíčů otevřelo Korunovační komnatu, ve které jsou uloženy korunovační klenoty. Nejprve se namotaný Zeman nemohl trefit „svým“ klíčem do zámku a potom se děly věci. Při vstupu zakopl o nízký práh, kde ho přidržel premiér a opřel o zeď, aby se nesložil. Nad žezlem si vrávorající prezident otíral krůpěje potu a u královského nebo říšského jablka nechybělo mnoho, aby zvrátil natrávené lahůdky z ruské ambasády. Viditelně byl na konci svých sil. Shrbený se musel opřít o roh stolu a několik vteřin nehnutě fixoval zkaleným zrakem královské jablko.
Tuto chvíli zřejmě nejintenzivněji prožíval biskup Malý. Stažené obličeje bez jakéhokoliv znamení mimiky měli všichni účastníci, protože samotné alkoholické výpary by položily ty, kteří na alkohol nejsou zvyklí a nic nevydrží.
Biskup Malý byl na konci řady, tedy nejdál od zuboženého prezidenta a nestihl by zakročit včas, kdyby bylo královské jablko pokropeno obsahem páně prezidentova žaludku.
Jak poznamenal bývalý ministr Kalousek: „Chybělo málo a ke korunovačním klenotům, koruně, žezlu a jablku, přibyla ještě šavle.“
Kancelář prezidenta republiky samozřejmě spekulace o zlitém mužikovi uvedla na pravou víru. Pan prezident utrpěl virózu.
Autor: Helena Melezínková / commons.wikimedia.org/ CC0
Budiž prezidentovi připsáno k dobru, že nebyl žádný škrt a láhve chlastu rozdával jako vzácný dar představitelům cizích zemí. Pro Miloše Zemana byl etanol jedním ze zdrojů jeho energie a inspirace. Jenže kde ta kvanta destilátů pořád brát? Naštěstí měl schopného (všeho) kancléře Mynáře a ten měl kamarády všude.
Dokonce i ve zlínském autoservisu Mammut Store. To, že před pár lety v oblasti zemřelo padesát lidí na otravu metanolem, další oslepli nebo si definitivně zničili zdraví, samozřejmě Mynáře ani opraváře aut nijak nevzrušovalo.
Samohonku z neznámých zdrojů přelévali v garážích do lahví a přiváželi na Hrad. Jednalo se o 412 lahví zapsaných jako „slivovice s etiketou a podpisem Miloše Zemana včetně krabice“. Za tyto slivky daňoví poplatníci prostřednictvím Hradu zaplatili více než 1,1 milionu korun. Cena jedné láhve ušlechtilého patoku byla kolem tří tisíc korun.
Jako správný hostitel obdarovával Miloš Zeman touto drahocennou tekutinou hosty, „o kterých jsem byl přesvědčen, že nejsou abstinenti.“ Jedním z těch, o kterých byl přesvědčen, že není abstinent, byl i katarský emír Tamim bin Hamad Sání. Kancléř Mynář zřejmě nedostatečně poučil prezidenta, že jsou i země, kde je zakázáno chlastat. Jestli hodil emír láhev do prvního koše na odpadky, který uviděl, nebo ji propašoval do Kataru, kde je alkohol přísně zakázaný, zprávy neuvedly.
Když se záležitost s nekolkovaným alkoholem neznámého původu dostala do rukou policie, kancléř Mynář, který má za ušima pravil, že láhve byly prázdné, umělecky hodnotné a o žádném alkoholu nemohla být řeč. Nicméně cena tří tisíc za kus byla vyfakturována.
Servisák z garáží firmy Mammut Store Michal Mišurec odpřisáhl před vyšetřujícími orgány, že se skutečně jednalo pouze o prázdné láhve s obalem. Na dotaz, kdo vymýšlel cenu, mozkový titán Mišurec odvětil: „Žena mi řekla: Tohle si cením na dva a půl tisíce korun.“ Milostivá paní Mišurcová jako podnikatelka, provádějící ve Zlíně pedikúru a manikúru, to přece musela vědět.
K ceně láhve se vyjádřil i známý a proslavený lihovarník Martin Žufánek: „To by musela být ručně foukaná někde v Moseru.“
A na samotný závěr bojový pokřik bývalého dvojnásobného prezidenta Ing. Miloše Zemana: „Smrt abstinentům a vegetariánům!“
Zdroje:
