Článek
Nesuďte, abyste nebyli souzeni, píše se v Bibli a pro obsah vynikajícího filmu režiséra Jiřího Mádla to platí měrou vrchovatou. S vysokou pravděpodobností to bude český kandidát na Oscara za nejlepší cizojazyčný film. Vynikající herci, výborný děj, skvělá práce s kamerou. To jsou samé plusy a já bych tam ještě doplnil pointu filmu, která především nutí k zamyšlení. A tou je zločinná podstata komunistického režimu.
Hlavní hrdina filmu technik Tomáš Havlík v podání Vojtěcha Vodochodského nastoupí na konci roku 1967 do redakce Mezinárodního života Československého rozhlasu v Praze. Je donucen podepsat spolupráci se Státní bezpečností, která ho nutí donášet na své kolegy pod pohrůžkou odebrání mladšího bratra, jehož má v péči po smrti rodičů, kteří se zabili při automobilové nehodě. Je vystaven obrovskému brutálnímu nelidskému tlaku. „Buď budeš práskat nebo ti bráchu dáme do děcáku.“ Tomáš řeší kruté dilema, musí si vybrat mezi bratrem a svými spolupracovníky a je pochopitelné, že se rozhodl pro vlastní krev. Několikrát selže, v kritickém okamžiku sovětské srpnové okupace v osmašedesátém roce se však zachová jako statečný člověk a zachrání svobodné protiokupační vysílání Československého rozhlasu.
Film evokuje celou řadu otázek. Je Tomáš Havlík hlavním viníkem toho, co se stalo? Máme vůbec právo soudit jeho selhání. Jak bychom si my počínali na jeho místě? A kdo je tedy tím hlavním viníkem těchto neblahých událostí?
Je třeba si uvědomit, že nacistické gestapo a komunistická státní bezpečnost byly ve svých metodách srovnatelné zločinecké instituce. Obě vyvíjely na své oběti nelidský nátlak, nevybíravými metodami je nutily ke spolupráci. používaly brutální mučení a neváhaly i vraždit. Technik Havlík byl rovněž vystaven nelidskému nátlaku. Obávám se, že většina z nás by mu podlehla stejně jako on. Jen menšina lidí má v genech stát se mučedníky pro správnou věc.
Skutečným viníkem zla, které zasáhlo i Tomáše Havlíka, je zločinný komunistický režim. To on často násilnickými způsoby nutil často slušné lidi páchat zlo a ubližovat druhým. Ti, co byli donuceni udávat své okolí, se v mnoha případech stali rovněž oběťmi. Oni podlehli hrubé síle. Daleko horší jsou ti, kteří tady organizovali a řídili rudé zlo. To jsou hlavní pachatelé zločinů. Na to nezapomínejme.
Film Vlny je kompilace fikce a skutečností. Redaktoři redakce Mezinárodního života Luboš Dobrovský, Jan Petránek, Jiří Dienstbier, Věra Šťovíčková a další v čele s vedoucím Milanem Weinerem skutečně existovali a ve své době se snažili přinášet kvalitní a objektivní zpravodajství. Nemohlo to skončit jinak, že za normalizace museli své posty v rozhlase opustit a mnozí z nich skončili jako pomocní dělníci.
Fantastický film Vlny za návštěvu kina určitě stojí a každému jej doporučuji ke shlédnutí.
Hodnocení: 90 %
