Článek
Ještě v únoru 1941 německý komunista v moskevském exilu Walter Ulbricht prohlásil, že „kdo intrikuje proti přátelství německého a sovětského lidu je nepřítelem německého národa a bude označen za komplice anglického imperialismu.“
Anketa
Evropské komunistické strany by období trvání tzv. sovětsko-německé smlouvy o neútočení v letech 1939 – 1941 nejraději vymazaly ze své historie, protože to, čeho se dopustily, se nedá nazvat jinak než kolaborace s nacistickým Německem. Zatímco německé ozbrojené síly okupovaly Dánsko, Belgii, Nizozemí, Francii a Norsko, tak tamní komunisté vydávali prohlášení, která by později nejraději vzali zpět, jenomže to už jaksi není možné. Například dánští komunisté označili na pokyn z Kominterny německou invazi za „odpověď na hrubé porušení neutrality skandinávských zemí Anglií a Francií.“ V Nizozemí strana pod vedením generálního tajemníka Paula de Groota vyzvala k boji proti Anglii, odpor proti německým okupantům byl odmítnut. V Norsku vydali komunisté 15. května 1940 výzvu k porozumění s německými okupanty, v níž doporučovali nové uspořádání Evropy pod německou záštitou a s nacistickým Německem jako centrem. „Je v zájmu pracujících zastavit nepřátelství a usilovat o hospodářské sblížení Norska a třetí říše,“ napsali norští soudruzi. Mussoliniho útok na Řecko v říjnu 1940 nevyvolal žádné protesty silné italské komunistické strany ani Kominterny.
Nejhorší však byla situace francouzské komunistické strany, která byla z Moskvy Kominternou přímo vyzvána, aby vystoupila z ilegality a dohodla se na legální činnosti s Němci. V této souvislosti byla v červnu 1940 zahájena jednání, která trvala asi dva měsíce. V té době také deník francouzských komunistů L´ Humanité 4. července otiskl komentář Francouzští dělníci a němečtí vojáci, který nabádal pařížské obyvatelstvo, aby udržovalo přátelské kontakty s Němci. Mimo jiné se v něm psalo.
„Je obzvlášť povzbudivé vidět tolik pařížských dělníků, jak přátelsky rozmlouvají s německými vojáky, ať už na ulicích nebo v bistru na rohu, bravo soudruzi, jen tak dál, i když se to některým občanům, kteří jsou stejnou měrou hloupí jako zlí, nelíbí. Sbratření národů nezůstane navždy pouhou nadějí, ale stane se živou skutečností.“
Pozadu v pronacistické vlně nezůstali ani českoslovenští soudruzi. Dva měsíce před německým útokem na Západ v roce 1940 psal dle webu valka.cz předseda KSČ Klement Gottwald z moskevského útočiště do Prahy, že spolu s německým proletariátem zastává komunistická strana společnou linii boje proti západnímu imperialismu jako válečnému agresoru. Nadále vedení strany vystupovalo ostře proti Benešově zahraniční akci: „V zemi je třeba vést takticky vedenou kampaň proti pařížskému Národnímu výboru a jeho akcím: nucené mobilizaci, použití českých formací jako protisovětských a koloniálních skupin, proti perzekuci Čechů a Slováků ve Francii a Anglii. Zásadně odmítáme vytváření československé zahraniční armády.“
Ve stejném období také ilegální Rudé právo vyzývalo spojenecké vojáky, aby nebojovali proti dělníkům v německých uniformách.
Některá prohlášení západoevropských komunistů z oné neblahé doby připomínají ta, která v současnosti podobnou demagogií omlouvají ruskou agresi proti Ukrajině. Inu, historie se opakuje a Ruská federace je nástupkyní Sovětského svazu.
Pronacistické postoje evropských komunistických stran v té době svědčí o tom, že nehájily zájmy svých národů, ale sloužily Stalinovi a rudé vrchnosti z Kominterny i za cenu zrady vlastních zemí. Zkrátka tancovaly, jak se v Moskvě pískalo.
Zdroje:
Pakt, Claudia Weberová, nakladatelství Maraton, Praha 2025
Ve znamení temna, František August & JAB, nakladatelství Votobia, Praha 2001
Rudohnědá nemoc 20. století, Thierry Wolton, nakladatelství Volvox Globator, Praha 2003
