Článek
Bývalý prezident je nevinen. Tak zní verdikt Obvodního soudu pro Prahu 2, který tento týden plně rehabilitoval bývalého disidenta, později československého a následně i českého prezidenta Václava Havla. Soudkyně Daniela Reifová k tomu uvedla, že „v kontextu historických okolností je zřejmé, že zásah sledoval politický a preventivně-represivní účel, spočívající v zamezení shromažďování osob nepohodlných tehdejšímu režimu.“
Dne 28. ledna 1978 byl Havel vzat do vazby pro podezření ze spáchání trestných činů útoku na veřejného činitele a ztěžování výkonu pravomoci veřejného činitele. Toho se měl dopustit, když před budovou Ústředního kulturního domu železničářů na náměstí Míru v Praze-Vinohradech neuposlechl příslušníky Veřejné bezpečnosti „k rozejití“ a měl jim bránit „v prováděném zákroku“ tím, že je „odstrkoval a současně hrubými výroky … pak i urážel“. Zhruba o měsíc a půl později byl budoucí prezident z vazby propuštěn. K soudu nakonec nedošlo, neboť i tehdejší socialistický prokurátor dospěl k závěru, že pro nedostatek důkazů „by nemohla mít obžaloba nějakou naději na úspěch.“
Ve skutečnosti šlo o svévolnou i na tehdejší poměry nezákonnou surovou akci komunistických bezpečnostních orgánů s cílem zabránit jakýmkoliv způsobem setkání občanů spjatých s Chartou 77. Ti jenom přišli na ples železničářů, kde se chtěli bavit. I to však zločinnému komunistickému režimu vadilo.
Podrobnosti k tomu v otevřeném dopise spisovatele Pavla Kohouta tehdejšímu předsedovi vlády Lubomíru Štrougalovi, zveřejněném na webu ustrcr.cz.
Vážený pane předsedo vlády,
v sobotu 28. ledna jsem šel se svou ženou na železničářský ples, stejně jako několik desítek našich přátel. Pokud se ptáte, proč na železničářský ples, musím se já ptát, proč ne? Nepatřím k žádné organizaci, které smí plesy pořádat, a v Čechách je od přelomu století zvykem, že organizace, pořádající ples, prodávají vstupenky přespolním. Myšlenku jít na ples pojalo několik žen, mezi nimi i moje, které měly dojem, že po roce, kdy byly nepřetržitě šikanovány policejním i správním aparátem, si mohou taky jeden večer zatančit.
Místo pořadatelů nás očekávali příslušníci Státní bezpečnosti… Jako jiným přátelům sdělili i nám, že si nás železničáři na plese nepřejí. Při odchodu z budovy, aniž bych to v nejmenším zavinil … mě mladý příslušník StB … bez výstrahy a zezadu zákeřně udeřil pěstí do hlavy, mezi ucho a spánek. Upadl jsem na schody, na několik minut neschopen jednání. …
Viděl jsem jiné příslušníky StB, jak kopou a bijí doktorku filosofie Daňu Horákovou a neznámou dívku; slovo „k..va“ znělo nejčastěji. Bylo to tím přízračnější, že i doktorka Horáková měla dlouhé večerní šaty. Marně jsem, sám příliš otřesen, žádal policisty o zásah. Téhož večera byli znovu zadrženi dramatik Havel a herec Landovský, podle očitých svědků na rozkaz neznámého civilisty, aniž by se jakkoli provinili. …
V očekávání Vaší pomoci a svého osudu
Pavel Kohout, spisovatel
Asi nepřekvapuje, že Pavel Kohout na svůj dopis žádnou odpověď nedostal. Estébáci na chartisty řvali, že je železničáři na svém plese nechtějí. To byla samozřejmě nehorázná lež. S těmi ajznboňáky se totiž nikdo nebavil, ti vůbec netušili, co jejich jménem děje, že jsou bezdůvodně mlácení nevinní lidé, kteří se provinili jenom tím, že si chtěli jít zatancovat a nic špatného neudělali.
Komunisté jsou lháři a zrůdy, lidem slibovali ráj na zemi, a je patrné, tak jak ten jejich „ráj“ ve skutečnosti vypadal. „Komunismus je bití,“ prohlásil kdysi spisovatel Ludvík Vaculík a měl naprostou pravdu.
Zdroje:
