Článek
Byl jsem překvapen krásou estonského hlavního města, udělalo na mne lepší dojem než Petrohrad. Krásné renovované starobylé domy v historické části bývalého hanzovního města s dominantním kostelem svatého Olafa se 159 metrů vysokou věží, která patří k nejvyšším v Evropě. Jedním slovem nádhera. Povídá se, že stavitel chrámu z ní skočil a zabil se, protože se bál, že klenba lodi se zřítí. Jediné, co sem vůbec nezapadá, je typický baňatý pravoslavný kostel na jednom z návrší. Kolem starého města se vinou hradby, jež kdysi chránily město před nepřítelem. V části hradebního komplexu se pak nachází útulná kavárnička, z níž je pěkný výhled na centrum perly Pobaltí.
V ní se začal neobyčejný příběh. Ještě dříve mně však půvabná světlovlasá servírka přinesla kávu, kolu a nějaký místní vynikající zákusek. Čtu si estonského průvodce, když tu se nade mnou ozve německy, jestli jsem Čech. Podívám se, vidím starého šedovlasého, ale urostlého a pořád dobře vypadajícího muže. Tak se ho zeptám, co si přeje, a on, že by si rád přisedl. „Proč ne,“ povídám. On si objednal panáka Jamesona. Říkám si, ti senioři v Estonsku si tedy nežijí špatně, ovšem krátce na to přišlo vysvětlení.
„Jmenuji se Arthur Meeri a jsem již v penzi, dříve jsem dlouho žil v Americe, ale po konci sovětské okupace jsem se vrátil do vlasti.“ A tak to ano, povídám si v duchu pro sebe. Mít americký důchod a žít v Pobaltí, to jde. Představím se mu a říkám, „v Estonsku jsem na dovolené a moc se mi u vás líbí.“ On na to, „to je dobře, moje vlast je krásná.“ Pak jsem mu dal najevo, že mne mile překvapily estonské státní vlajky, které má mnoho lidí vyvěšené u svých domů. Takový výraz vlastenectví je mi sympatický.
Jeho to potěšilo a odpověděl. „Je to také reakce na předcházejí komunistický útlak. V roce 1940 nás okupovali Rusové a zavedli u nás rudý teror. Estonské symboly byly zakázány a dokonce i naše hymna „Má zem je mé štěstí a radost“ se stala zakázanou písní. Začala násilná rusifikace. Pak se nelze divit tomu, že my Rusy vůbec nemusíme.“ Já na to, že o tom vím a Estonsko má kvůli ruské menšině i problémy s Evropskou unii. „Nikdo u nás Rusům neubližuje a oni se u nás mají líp než v Rusku. Asi takhle, Rusové a jejich potomci, kteří u nás žili před sovětskou okupací v roce 1940, dostali po vyhlášení estonské nezávislosti automaticky estonské občanství. Ti, kteří sem přišli později jako okupanti na to nemají nárok a musí pro získání estonského občanství splnit další podmínky. Řekl bych, že jsme k našim utiskovatelům hodně velkorysí. To Češi německou menšinu rovnou vyhnali.“
Pak pokračoval. Víte co, seznámím Vás se svým příběhem a také se novodobými estonskými dějinami. Chcete? Řeknu Vám to na rovinu, za války jsem sloužil u SS jako důstojník. Nejdříve jsem jako poručík čili Untersturmführer velel četě, později jako Haupsturmführer tedy kapitán rotě. „To je tedy pecka,“ říkám si v duchu. Co teď, mám se sebrat a odejít? Zvědavost však zvítězila a já zůstal. A tehdy začal náš docela zajímavý rozhovor.
Vy jste asi bojoval s dvacátou granátnickou divizí SS nebo li první estonskou. Je to tak? Co vás k tomu vlastně vedlo, vždyť SS byly prohlášeny Norimberským tribunálem v roce 1946 za zločineckou organizaci?
Já bych rozlišoval. Byl velký rozdíl mezi bojovými jednotkami Waffen SS a Totenkopf SS, které střežily koncentrační tábory. My jsme byli vojáci, nikoliv vrazi lidí v koncentrácích. Víte, já nejsem žádný válečný zločinec a esesákem jsem být nechtěl, ale Němci nám nedovolili obnovení estonské armády. Když chcete válčit s bolševiky, tak jedině v SS, jiná možnost není, zdůrazňovali. Nyní vám budu vyprávět svůj příběh souhlasíte?
Jsem na něj nažhavený.
Před válkou jsem v roce 1938 nastoupil do vojenského učiliště pro důstojníky. Těsně před okupací naší země bolševickým Ruskem jsem byl vyřazen jako poručík Estonské armády. Pak nás ovšem obsadil Sovětský svaz a já měl štěstí, nechali mně v Rudé armádě jako podporučíka. Mnoho mých kolegů však zajali a zavraždili. Okupaci naší země řídil Stalinův poskok Ždanov, v červenci 1940 byl náš parlament donucen odhlasovat žádost o připojení k SSSR, dělo se tak za asistence po zuby ozbrojených rudoarmějců.
Nastala devastace Estonska, vlády se chopili komunističtí samozvanci, které nikdo nechtěl a naši zemi vedli k úpadku a ke zkáze. Za jídlo, boty a oblečení jsme platili šestkrát víc než dříve, přičemž platy stouply jen o trojnásobek. Na všechno se stály fronty, začal nedostatek zboží všeho druhu. Inu typický socialismus. Něco takového jsme za samostatného Estonska neznali.
Do roku 1952 bylo na 150 tisíc Estonců včetně žen a dětí v nelidských podmínkách v dobytčácích deportováno na Sibiř. Mnoho z nich cestu nevydrželo, protože je tam vozili tak, jako nacisté Židy do koncentračních táborů. Za pouhý rok v letech 1940 až 41 bylo bolševiky zavražděno na šedesát tisíc Estonců.
OK, to beru, ovšem ve vašem vyprávění cítím jeden velký rozpor. Vy tady odsuzujete bolševiky za jejich teror, což chápu. Přiznáváte však, že jste se stal důstojníkem Rudé armády. Proč?
Některým z nás tuto možnost nabídli, s tím, že posádkou zůstaneme v Estonsku. U mě možná rozhodlo to, že jsem byl mladý začínající důstojník a můj otec byl dělníkem čili správný třídní původ. Nevěděl jsem co mám dělat, a tak to vzal, ale s tím, že rudým nezůstanu. Akorát jsem nevěděl, jak to provést. Ovšem i rok v sovětském vojsku mně dal hodně. A já pochopil, že komunistický režim je zrůdný.
Jak to?
Krátce před válkou v květnu 1941 jsme odjeli někam ke Kazani na manévry. V Rusku jsme viděl vesnice s rozpadajícími se zanedbanými domy, špinavé a podvyživené lidi včetně malých dětí.
Co jste dělal po vypuknutí války?
S jednotkou jsme se přesouvali do Litvy na frontu. Ve Vilniusu vypuklo protisovětské povstání a já se k němu se svými vojáky přidal. Předtím jsem ovšem zastřelil politruka a nestydím se za to. Stejně patřil k NKVD a grázlové z této bandy byli stejní anebo možná ještě horší jako Gestapo. Společně s Litevci jsme město ovládli ještě před příchodem Němců. Pak mně Němci zajali, já jim však utekl, a v jižním Estonsku se přidal k partyzánům zvanými lesní bratři, kteří v srpnu dokázali ovládnout okolí města Pärnu. Tallin byl vyčištěn od Rusů na konci září. Němci ovšem zavedli v Pobaltí okupační správu a žádné se zemí nepovolili vlastní vládu.
A co jste dělal po obsazení země?
Nastoupil k policii v Tartu. Naše oddělení se zabývalo obyčejnou kriminalitou, zloději, vrahy, lupiči a podobnými živly.
Ovšem policie pobaltských států se podílela i na protižidovských pogromech?
To dělaly zvláštní policejní jednotky a tento problém se týkal hlavně Lotyšska a Litvy, nikoliv Estonska, kde zahynulo asi jen 600 Židů. Ovšem zdůrazňuji, s tímto jsem nikdy nesouhlasil a Židé byli pronásledováni ve všech okupovaných evropských zemích.
Dvacátá granátnická divize vznikla v lednu čtyřiačtyřicátého roku, ale už předtím existovaly některé menší estonské oddíly SS.
Je to tak, máte dobré znalosti, šel jsem tam proto, abych mohl bránit svoji vlast před bolševiky. Po zkušenostech s nimi jsem je považoval za největší neštěstí pro svoji zemi, a tak tam vstoupil. Vynikajícího úspěchu dosáhla naše divize v březnu a dubnu čtyřiačtyřicátého roku u Narvy, kde jsme zlikvidovali předmostí Rudé armády. Ruské velení to tak rozzuřilo, že proti nám vrhlo na devět divizí Leningradského frontu. My jsme je ale odrazili a Sověti ztratili v těchto bojích na sto dvacet tisíc vojáků. Estonsko se pak Rusům podařilo dobýt a okupovat až na podzim v roce 1944. Já jsem se později se svojí jednotkou dostal až do Čech k Nymburku. A tam poprvé a naposledy za svoji kariéru použil menší násilí vůči civilistovi.
Co se stalo?
Na nějakém statku jsem si se samopalem v ruce na zdejším hospodáři vynutil civil. Byl už konec války a já chtěl utéct. Ale ten sedlák nedělal problémy a já ho ještě varoval, že přijdou bolševici, což jsou stejné bestie jako nacisté. Myslím si, že to pochopil a sám mně dal na cestu nějaké jídlo. Víte, já mluvím německy, anglicky a rusky. Tak jsem Čechům za Prahou anglicky tvrdil, že jsem americký pilot, jehož sestřelili a nyní utíká ke svým. A pak mně nějaký člověk odvezl po vedlejších cestách až k Plzni. Tam už byli Američané a já se dostal do jejich okupační zóny. Odtud pak s pomocí dobrých křesťanů do Argentiny, podrobnosti si s dovolením nechám pro sebe, a později v roce 1948 jsem se usadil v USA. Na Kolumbijské univerzitě v New-Yorku jsem vystudoval práva, celý život se živil jako právní zástupce velmi úspěšné firmy. Po pádu sovětského režimu jsem se v roce 1994 vrátil domů do Estonska, mám vysoký americký důchod a nic mi nechybí.
Víte, SS byly prohlášeny za zločineckou organizaci, to máte pravdu, ovšem ne každý jejich voják se dopustil válečných zločinů, princip kolektivní viny je nepřípustný, každý musí být posuzován zvlášť. Navíc v roce 1950 se Kongres Spojených státu amerických usnesl na tom, že prohlášení Norimberského tribunálu ohledně SS se nevztahuje na obyvatele pobaltských zemí, kteří v dobré víře pouze bojovali za svobodu svých vlastí.
Jaký je váš vztah k Rusům?
Nemám s nimi problém. Já nenávidím bolševiky, a ti byli i mezi Estonci. Sám jsem poznal, že komunisté hodně ublížili i obyčejným Rusům, kteří byli chudáky a žili v nesmírné bídě. S normálními Rusy si rozumím.
„A víte co, teď si spolu dáme nějakou dobrou whisky. Třeba Jamesona, může být?“
„Proč ne,“ odpovím. Tak jsme si dali toho Ira.
Věřím tomu, že někteří lidé zvláště z národů porobených brutálním stalinistickým režimem vstoupili do SS z idealistických důvodů. Čímž samozřejmě nezpochybňuji, že se jednalo o nacistickou zločineckou organizaci. Učinili tak však jen z toho důvodu, že po otřesných osobních zkušenostech považovali sovětský socialismus za daleko horší zlo. Svět totiž není černobílý a naše historické zkušenosti nemají obecnou platnost. Je třeba si uvědomit, že sovětská okupace Estonska v roce 1940 byla srovnatelná s německou okupací Československa v roce 1939.
