Článek
Naši zemi zasáhlo podle webu kroniqa.cz v roce 1947 strašlivé sucho. Stalin tenkrát slíbil Československu dvě stě tisíc tun chlebového a stejné množství krmného obilí, později přidal dalších sto padesát tisíc. Sověti nabídli i úvěr a tvářili se, že jde o přátelskou pomoc. Komunisté tuto pomoc velmi vyzdvihovali a zdůrazňovali význam našeho přátelství se SSSR.
Stalinův propagandistický cynismus
Ve skutečnosti se však jednalo o podlý Stalinův cynismus, který z propagandistických důvodů obětoval vlastní lidi. Jak je perfektně uvedeno v článku na armyweb.cz, v praxi nešlo o nic jiného, než o sebrání obilí rolníkům v SSSR (nejhůř byla postižena Ukrajina, dále pak Bělorusko, Moldavsko a centrální Rusko) a dodání tohoto obilí do evropských zemí, v kterých komunistické strany potřebovaly posílit své pozice včetně Československa. Nejvíce obětí bylo na Ukrajině a dá se tedy říci, že Ukrajinci umírali proto, aby Češi a Slováci mohli velebit arcizločince Stalina za jeho „dobrotu“.
Mezi hladomory 30. a 40. let v SSSR je přirozeně několik zásadních rozdílů, ale také i několik společných rysů. Naprosto zásadní faktor je bolševické zničení venkova a přirozených procesů v zemědělství, které fungovaly stovky let. Tehdejší představa, že systém kolchozů dramaticky zefektivní zemědělskou činnost byla zcela naivní. Na naivitu bolševiků bohužel nedoplatili jen bolševici sami, ale především venkované.
Oba hladomory mají hlavního společného viníka, kterým byl masový vrah a zločinec Josef Visarionovič Stalin.
Smutný osud zápasníka Poddubného
Hlavním rozdílem, oproti hladomoru let třicátých, bylo, že válka významným způsobem poničila Ukrajinu a Bělorusko a jejich zemědělská pole. Stejně tak Sovětský svaz ve válce přišel o mnoho mužů, kteří nyní v zemědělství chyběli. Podobně tomu bylo se zemědělskými stroji a tažnými zvířaty. Avšak, i přes všechny výše zmíněné nepříznivé okolnosti nebylo vypuknutí hladomoru nezbytné.
Druhý díl Dějin Ruska 20. století přibližuje smutný osud úspěšného ruského zápasníka Ivana Poddubného, který žil v Jejsku. V roce 1947 Poddubnyj hladověl, prodal všechny své přebornické medaile, ale komunistické vedení bylo k osudu velkého zápasníka lhostejné, bylo mu přidělováno 500 gramů chleba denně, on snil o kilogramu. Žádal, aby jej přidělili k nějaké vojenské jednotce, ale straničtí činovníci mu nedokázali odpustit „spolupráci s Němci“ a jeho žádost zamítli. Mistr všech mistrů byl nucen žebrat jako poslední chuďas. Sešlý hladem si zlomil stehno, což mu definitivně podlomilo kdysi vynikající zdraví a jeho srdce selhalo. Zemřel 8. srpna 1949. Ivan Maximovič zchudl natolik, že neměl dokonce ani šaty, aby mohl být pohřben jako člověk.
Mimochodem, ta údajná spolupráce s Němci spočívala v tom, že nějaký slušnější důstojník SS, který byl jeho velkým obdivovatelem, ve snaze ulehčit této sportovní hvězdě život, z Poddubného udělal vedoucího důstojnického kasina.
SSSR opět zachraňuje pomoc ze Západu
Obětí by bylo ještě víc, nebýt humanitární pomoci ze zahraničí. Už podruhé (poprvé se tak stalo v roce 1922) zachraňovaly sovětské občany dobročinné a mezinárodní organizace. V letech 1946 – 1947 získal SSSR humanitární pomoc od Správy spojených národů pro okamžitou podporu a první obnovu (UNRRA). Stalin souhlasil s podáním žádosti pro Ukrajinu a Bělorusko. Ukrajina získala potřebné potraviny a další zboží za 180 milionů dolarů a Bělorusko za zhruba 60 milionů dolarů. Zároveň Stalin odmítl přijmout tuto pomoc pro RSFSR v obavě, že zplnomocněnci UNRRA uvidí, že zpustošené nejsou pouze okupované oblasti, nýbrž celé Rusko. Ruské obyvatelstvo po nějaký čas dostávalo pomoc prostřednictvím Červeného kříže. Největší část pomoci v hodnotě 31 milionů dolarů přišla od americké dobročinné organizace Russian Relief (Pomoc Rusku) .
Sovětská komunistická vláda se však obávala posílení prozápadních sympatií mezi ruským obyvatelstvem a pod nejrůznějšími záminkami tuto pomoc omezovala, přičemž odmítala přijímat dary od soukromých osob se zahraničí. Aby předvedl, že SSSR nutně nepotřebuje západní milodary, Stalin demonstrativně přidělil Bulharsku, Rumunsku Polsku, Československu a dalším zemím 2,5 milionů tun obilí jako potravinovou pomoc.
Dokazuje to jenom obrovskou otrlost netvora Stalina, který z ideologických důvodů bezohledně obětoval vlastní obyvatelstvo, když jej zbytečně nechal umírat hlady.
Stalin zamítl Marshallův plán
Ano, bylo sucho a nastala svízelná situace, ta se ovšem dala řešit i jinak. Přijetím Marshallova plánu pro východoevropské země a SSSR si mohl bez problémů svoje obilí ponechat. To však Stalin zatrhl. Známý je výrok čs. ministra zahraničních věci Jana Masaryka, když v roce 1947 přijel ze Sovětského svazu. „Do Moskvy jsem jel jako ministr zahraničí a zpátky se vrátil jako Stalinův pohůnek.“
Zdroje:
Brány Evropy (Dějiny Ukrajiny), Serhi Plokhi, nakladatelství Jota, Brno 2023
Dějiny Ukrajiny, kolektiv autorů, Nakladatelství Lidové Noviny, Praha 2015
Dějiny Ruska 20. století-díl II, editor Andrej Zubov, nakladatelství Argo, Praha 2015
