Článek
Jednou z výborných je kniha Každodenní stalinismus od australsko-americké historičky Sheily Fitzpatrickové. Tak třeba tajný sovětský dekret z 2. července 1937 nařizoval zátah na kriminálníky, chuligány a jedince, kteří se nelegálně vrátili z vyhnanství. Někteří z nich byli ihned bez soudu popraveni a zbytek poslán do gulagu. Každý region Sovětského svazu dostal přidělenou kvótu, počet poprav činil 70 tisíc, kvóta pro gulagy činila téměř 200 tisíc lidí.
Ano, kvóty byly ve Stalinově říši na všechno. Dokonce někdy ve třicátých letech velitel NKVD ve Sverdlovsku neměl jednoho dne splněnou kvótu zatčených pro protisovětskou činnost. Dostal strach, že by mohl mít vážné problémy a soudruzi nadřízení by jej potrestali za neschopnost. Vyslal proto své pochopy na místní vlakové nádraží, kde se nacházelo hodně lidí, aby tam zatkli každého, koho uvidí.
Obyvatelé SSSR měli strach veřejně mluvit, zavraždění komunistickým režimem mohli být i bez soudu. Orlando Figes ve své knize Šeptej zmiňuje případ, kdy dva muži cestovali vlakem dvě hodiny z Moskvy do Zagorska (nynější Sergijev Posad) a přitom se spolu dorozumívali jakýmisi skřeky, aby jim nikdo v okolí nerozuměl.
A to jsou jenom menší ukázky poměrů, které v SSSR panovaly, lidé byli popravováni a vězněni bez soudu, šikanováni za své názory a kvůli „buržoaznímu“ původu byli vyhazování ze zaměstnání, nebo trvale perzekuováni jako například duchovní. Svým způsobem to bylo horší jak za nacistů, protože německé gestapo chtělo znát pravdu, jeho sovětské protějšky svojí pravdu, čili jimi vymyšlenou. Vykonstruované procesy, kdy obvinění odříkávali nazpaměť často brutálním násilím vynucená přiznání, byly typické pro Sovětský svaz, později i pro komunistické Československo a další země východního bloku.
Mohl bych pokračovat dál, ale to by bylo zbytečné. My jsme totalitní režimy zažili v tomto století dvakrát, nacistický v letech 1939 - 1945 a komunistický mezi lety 1948 – 1989, přičemž padesátá léta byla hodně brutální.
Andrej Babiš tady vykládal, že nám hrozí nová totalita. Od něj to ovšem působí komicky, protože on jako člen KSČ patřil k prominentům socialistického režimu a využíval jeho výhod. Podobně však mluví i někteří další zvláště opoziční politici a přitom je to velký nesmysl. Šéf hnutí ANO dorazil k památníku na Národní třídu, kde naprosto svobodně bez omezení pronesl svá slova, která bez problému ocitovala média. Stejně tak někteří další, kteří nás tady straší nastupující totalitou, bez jakéhokoliv omezení veřejně pronášejí své názory a nikdo je za ně nepronásleduje. Takhle nesvoboda opravdu nevypadá.
Nestrašme proto novou nastupující totalitou, výše uvedené hrůzy se v naší zemi přece nedějí. Takže řeči o jakési diktatuře, která nám prý hrozí, jsou lživé, to za prvé, za druhé jsou urážkou skutečných obětí totalitních režimů, které si vytrpěly skutečně velká příkoří.
Zdroje:
Každodenní stalinismus, Sheila Fitzpatzricková, nakladatelství Academia, Praha 2018,
Šeptem: Soukromý život ve Stalinově Rusku, Orlando Figes, nakladatelství Beta – Dobrovský, Ševčík, Praha. Plzeň 2009
