Článek
Polská armáda kladla hitlerovskému Německu, které vpadlo do Polska prvního září devětatřicátého roku, houževnatý odpor, viz sedmidenní hrdinský vzdor na poloostrově Westerplatte, třítýdenní obrana Varšavy a další, na početně silnějšího a lépe vyzbrojeného nepřítele však nestačila. Je jasné, že když o sedmnáct dnů později vpadli Polákům zákeřně do zad Sověti, byl osud Polska zpečetěn. Hitlerovské Německo a stalinistický SSSR nesou stejnou vinu na rozpoutání II. světové války.
Vrchní velitel polských ozbrojených sil maršál Edward Śmigly – Rydz sice vydal rozkaz neklást Rudé armádě odpor, přesto se však některé polské jednotky včetně policejních a pohraniční stráže vetřelcům z východu statečně a v některých případech i úspěšně bránily. Jak uvádí Karel Richter v knize Válka začala v Polsku, více než 24 hodin čelili polští vojáci spolu se studenty a dobrovolníky sovětské přesile ve Vilně, přičemž útočníky několikrát odrazili a zapálili spoustu tanků. Na hřbitově Rossie chránila čestná stráž pode velením desátníka Wincenta Salwinského hrobku s uloženým srdcem maršála Pilsudského do posledního muže. Všichni obránci padli.
Ve dnech 20 - 21. září svedlo zhruba tisíc polských vojáků obrannou bitvu s nepřítelem u Grodna, kdy několikrát s citelnými ztrátami odrazili útoky 15. tankového sboru a 6. jezdeckého sboru Rudé armády. Polští obránci vzdorovali ruským agresorům i na dalších místech.
Nakonec však polský odpor ustal, 6. října se vzdaly Němcům poslední polské oddíly pod velením generála Franciska Kleberga sevřené mezi německé a sovětské jednotky. Ještě předtím uspořádaly Wehrmacht a Rudá armáda 22. září společnou vojenskou přehlídku v Brestu a sám Stalin mluvil o nerozborném sovětsko-německém přátelství trvajícím na věky. Pravdou sice je, že Velká Británie s Francií nepřišly Polsku, se kterým měly uzavřené spojenectví, na pomoc, což bylo hanebné, nicméně po sovětském vpádu by byl jejich zákrok stejně zbytečný.
Sovětské vedení se snažilo svoji agresivní politiku omluvit údajnou ochranou běloruského a ukrajinského obyvatelstva. Tento lživý argument vyvracejí sami ruští historici v druhém díle Dějin Ruska 20. století. Stovky tisíc Poláků, Ukrajinců, Bělorusů a Židů byly deportovány ze svých domovů na Sibiř, desítky tisíc z nich zahynuly. Některé Židy dokonce bolševici předali Němcům v Brestu na základě tajného ujednání ještě v září devětatřicátého roku. Na str. 16 se píše, „Stalin ale sjednocoval území a lidem žádné štěstí nepřinesl.“ Přesně tak, rudí sebou přinesly vraždy, teror, represe, deportace a bídu, nikoliv svobodu. Autoři knihy také zdůrazňují, že připojení Polska k SSSR bylo agresí, nikoli však ruskou, nýbrž Stalinovou, komunistickou. S tím by se dalo souhlasit, potíž je ovšem v tom, že putinovské Rusko opakuje sovětské lži o ochraně běloruského a ukrajinského obyvatelstva a de facto se tak hlásí ke komunistickým zločinům proti lidskosti.
Je zajímavé, kolik měly sovětský a německý vpád do Polska společných znaků. Obě strany se přitom dopustily vůči Polákům brutálních zločinů. Za německým Wehrmachtem nastupovaly jednotky tzv. Einsatzgruppen spadajících pod SS, které vraždily polské civilisty, inteligenci a kněze. Měly také hlavní podíl na genocidě Židů.
Na sovětské straně tomu bylo podobně, za Rudou armádou postupovaly početné oddíly NKVD, které se rovněž podílely na perzekuci civilního obyvatelstva a organizovaly hromadné deportace Poláků. Podle britského historika Normana Daviese se sovětské deportace týkaly asi dvou milionů polských civilistů včetně žen a dětí, z nichž zhruba polovina strašlivé podmínky během cest a při pobytu na Sibiři nepřežila.
Němečtí nacisté a sovětští komunisté se rovněž podíleli na likvidaci polské inteligence. Němci například poslali do koncentračních táborů kompletní profesorský sbor Jagelonské univerzity v Krakově. Sověti pak při známém katyňském masakru zavraždili 22 000 polských důstojníků, z velké části záložáků, mezi kterými převažovali lékaři, učitelé, právníci, inženýři, kněží a další vzdělanci.
Nacistické zločiny byly horší a krutější. Nicméně i sovětští komunisté se dopustili masivních zločinů s genocidními rysy, jejichž cílem byla konkrétní skupina obyvatel, vůči níž byl uplatněn princip kolektivní viny. Zatímco nacisté vraždili lidi z důvodu jejich rasy, bolševici pro změnu zabíjeli z tzv. třídních důvodů. Nesprávný původ byl v obou případech důvodem k vyhlazování.
Zdroje:
Válka začala v Polsku, Karel Richter, nakladatelství Epocha, Praha 2004
Krvavé země, Timothy Snyder, nakladatelství Paseka a Prostor, Praha – Litomyšl, 2013
Polsko, Norman Davies, nakladatelství Prostor, Praha 2003,
Dějiny Ruska 20. století - díl II., editor Andrej Zubov, nakladatelství Argo, Praha 2015
