Článek
I takové skutečnosti je dobré si připomínat v souvislosti s 80. výročím konce II. světové války. Sovětská zvěrstva v Polsku se časově dají rozdělit na dvě období. To první začalo v září 1939, kdy Sovětský svaz přepadl spolu s nacistickým Německem Polsko a až do června 1941 okupoval jeho východní část. Výsledkem byly nejen známá brutální surová vražda polských důstojníků v Katyni, při které zahynulo asi 22 tisíc z nich, ale rovněž deportace velké části polského obyvatelstva za nelidských podmínek do sibiřských gulagů, při kterých umřely tisíce lidí včetně žen a dětí.
Po roce 1939 Sověti deportovali na Sibiř kolem 1,5 milionů lidí
Na Sověty dobytém území východního Polska v roce 1939 docházelo k obrovským krutostem. V sovětských věznicích bývalo běžné mučení, které mělo podobu hodně drastických forem. Například ve městě Bóbrka mučitelé polévali vězně vařící vodou, v Peremyšlany uřezali nebohým obětem genitálie, nosy, uši i prsty a vydloubali jim oči. Sociolog Tadeusz Piotrowski ve své studii doložil, že v letech 1939–41 bylo z oblastí bývalého východního Polska deportováno téměř 1,5 milionů obyvatel. Tyto deportace se vyznačovaly nelidskými podmínkami. V dobytčácích namačkaní vězni se po dlouhé týdny trmáceli na Sibiř téměř bez jídla a pití. Je jasné, že v takových poměrech mnoho z nich zemřelo ještě před cílovou stanicí. Téměř dvě třetiny deportovaných tvořili Poláci a necelou desetinu tedy zhruba 150 000 Židé. Jen malá část těchto zotročených lidí válku přežila. Odhaduje se, že minimálně půl milionu z nich v nelidských podmínkách zahynulo, některé zdroje uvádějí vyšší čísla 800 – 900 tisíc obětí.
Velkých zvěrstev se sovětská NKVD dopustila v létě 1941 ve Lvově, těsně předtím než město obsadila německá armáda. Došlo zde k mimořádně masovým surovým vraždám politických vězňů v místních věznicích. Řádově mohly být desítky tisíc obětí. Petr Kubík v knize Rudé stíny přibližuje výpovědi jednotlivých svědků.. Pan Chruslicki našel ve vězení NKVD kněze přibitého hřeby ke stěně, který byl ukřižován. Na čele měl vyříznutý křížek. Jeho tělo mělo rozpárané břicho s vyhřezlými střevy, Do břicha se mu katani snažili narvat nenarozené dítě z těla zavražděné matky, kterou lidé nalezli v další cele. Svědek Chruslicki dále popsal, jak v sirotčinci v ulici Kadecka nalezl asi třicet oběšených dětí ve věku od 6 do 15 let. Děti měly zaražené háky do úst a visely na stěnách ze stropu. Částečně byly vysvlečené a pravděpodobně sexuálně zneužity. Ostatní svědci potvrdili další hrůzy. Ženy s uříznutými prsy, těhotné ženy s rozpáranými břichy atd.
Hrůzy v komunistickém provedení se opět vrátily v lednu 1944, kdy první jednotky Rudé armády překročily předválečné polské hranice stanovené Rižským mírem z ledna 1921. Toho využila největší ozbrojená antinacistická nekomunistická ozbrojená formace tzv. Zemská armáda (ZA, polsky Armia Krajowa). Ta zahájila boj s nacisty a spolu s Rudou armádou osvobodily její jednotky litevské hlavní město Vilnius. Mimo Varšavu na západ od tzv. Curzonovy linie pak zmobilizovala ZA na 40 000 vojáků, a ti sami dokázali osvobodit některá menší města a vesnice.
Perzekuce polských hrdinů protinacistického odboje, vraždy řeholnic
Zemská armáda, přestože by k tomu měla pádné důvody, nikdy vojensky nevystoupila proti Rudé armádě. To jí však nepomohlo, jednotky sovětského komunistického gestapa kříženého s SS, tedy NKVD začaly likvidovat oddíly ZA. Scénář byl většinou takový, její důstojníky nejdříve enkávéďáci vylákali k sobě pod záminkou jednání na svůj štáb. Pak je postříleli, mužstvo odzbrojili a deportovali, prakticky ve stejně hrůzných podmínkách jaké měli ubožáci v nacistických transportech, do gulagů. Odhaduje se, že takto byly násilím odvlečeny z Polska desítky tisíc lidí.
Obzvlášť podlým činem bylo zatčení špiček představitelů polského nekomunistického odboje, mezi kterými byl i generál Leopold Okulicky, poslední vrchní velitel Zemské armády. Opět typická ruská zákeřnost. Jak tuto událost popisuje Černá kniha komunismu, díl I., celou akci řídil generál Ivan Serov, který velel všem represívním akcím NKVD v Polsku. Rusové podle své zvrácené taktiky opět vylákali šestnáct Poláku jakoby k jednání. Ti na ně přišli zcela dobrovolně, ale byli okamžitě zatčeni a následně převezeni do Moskvy, kde je v červenci 1945 rudí katani odsoudili jako německé kolaboranty k mnohaletým trestům vězení v gulazích. To byla odměna sovětských komunistických zločinců hrdinům polského protinacistického odboje!
Sovětský svaz a jeho vojáci, jak uvádí Prima ZOOM na základě podkladů polského Institutu paměti národa, se po vstupu na polské území zaměřili hlavně na milice a náboženské osobnosti. Věznili, deportovali a zabíjeli tedy jak polské vojáky, tak i duchovenstvo a civilisty. Vypalovali kláštery a církevní stavby, loupili či rabovali. K řeholnicím se pak chovali obzvlášť krutě, jelikož se staraly o zraněné, jimiž byly koncem války často i Němci.
Řádové sestry nalezené v Ornetě zemřely, když bránily své pacienty. Záznamy napovídají, že tvář jedné z nich byla v okamžiku smrti k nepoznání zmrzačená a oteklá. Jinou sestru zastřelili a další přišla o život po dlouhém boji s jedním z vojáků. Muž jí dokonce zaživa vypíchnul obě oči, vyřízl jazyk a pak ji šestnáctkrát bodl bajonetem.
Vypálené polské vesnice, drancování přírodního bohatství
Zvěrstva Rudé armády v horním Slezsku připomíná web amo.cz. Jejich scénáře si byly navzájem velmi podobné: muži vytažení ze sklepů a zabití úderem do zátylků, lidé náhodně zastřelení na ulici, nespočet znásilněných žen (včetně sedmileté holčičky, osmdesátiletých stařenek i žen v pokročilém stadiu těhotenství), vyrabované a vypálené domy. Je pravdou, že tyto zrůdnosti páchal I. ukrajinský front vedený maršálem Koněvem převážně na německém území, nevyhnuly se však ani polské vesnici Przyszowice. Franciszek Brzóska zde Sověty radostně vítal s bílou vlajkou. Očekávání místních, že s Rudou armádou přijde vytoužený mír, se nicméně nenaplnilo – Sověti se zřejmě domnívali, že jsou na území Německa, čemuž odpovídalo i jejich běsnění. I když ani to je samozřejmě neomlouvá. Kromě Brzósky zde o život přišlo dalších nejméně šedesát civilistů včetně utečenců z pochodu smrti z Osvětimi nebo těch, kteří se aktivně zapojili do obrany Polska v roce 1939. Nejmladší oběti, Erwinu Bartoszkovi, bylo pouhých deset dnů.
Polský politolog Maciej Ruczaj připomněl v čísle 5 časopisu Dějiny a současnost v roce 2015, že v květnu 1945 vypálily jednotky sovětské komunistické policie NKVD vesnici Kurylówku kvůli partyzánům z Armiji Krajowej (Zemské armády) v jihovýchodním Polsku a zavraždili přitom osm lidí, z nichž dva uhořeli v plamenech. A nešlo o jediný takový případ.
Po roce 1945 pak přímé kořistění a zabavování majetku, které charakterizovalo činnost Rudé armády, jak je uvedeno v knize Polsko od britského historika Normana Daviese, nahradila systematičtější exploatace. V souladu s nechvalně známou sovětsko-polskou dohodou o hranicích a reparacích z 16. srpna 1945 muselo Polsko například SSSR dodat 13 milionů tun uhlí ročně v letech 1946 – 1950 za cenu jednoho dolaru třiceti centů za tunu, což představovalo pouhou šestinu ceny na světovém trhu. Tohle bylo uvaleno na stát, který patřil válkou k nejhůře zdevastovaným v Evropě.
Logicky se tak nelze divit tomu, že Poláci příchod Rudé armády na své území nepovažují za osvobození a v květnu 1945 konec II. světové války neslaví. Pravda, nová okupační moc byla mírnější než ta předchozí, ale o svobodě si Polsko mohlo nechat dále jen zdát.
Zdroje:
Stalin a Evropa, Timothy Snyder, Ray Brandon, Past Production, s.r.o. Polanka nad Odrou 2019
Petr Kubík, Rudé Stíny: Sovětské válečné zločiny 1941-1945, nakladatelství Mladá Fronta, Praha 2003
Polsko, dějiny národa ve střední Evropě. Norman Davies, nakladatelství Prostor, Praha 2003
Černá kniha komunismu díl I, kolektiv autorů, nakladatelství Paseka, Praha. Litomyšl 1999
https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Kury%C5%82%C3%B3wka
