Článek
Jeho život charakterizovala podle webu cirkev.cz láska ke Kristu, dobrovolná chudoba, blízkost k lidem na okraji společnosti a vděčnost za celé stvoření. Patří k hlavním katolickým světcům, který svým životem dokonale plnil Boží přikázání: „Miluj bližního svého jako sám sebe.“ Byl reformátorem, který však napravoval v první řadě sám sebe, svým osobním nasazením pro Ježíše Krista a láskou k bližnímu byl příkladem pro druhé. Proslul také svoji láskou ke zvířatům a rostlinám, protože jsou součástí Božího stvoření. Při příležitosti tohoto výročí vyhlásil papež Lev XIV. zvláštní jubilejní rok svatého Františka, který trvá od 10. ledna 2026 do 10. ledna 2027.
Svatý František z Assisi se narodil v roce 1181 nebo 1182 v rodině bohatého umbrijského kupce Petra Bernadoneho. Dostalo se mu na svoji dobu výborného vzdělání v kapitulní škole v jeho rodišti v Assisi. Jako nejstaršího syna z dobře situované patricijské rodiny rodiny jej čekala skvělá budoucnost, měl být obchodníkem, nástupcem svého otce, on si však k překvapení svých blízkých vybral jiný osud – chudobu a odevzdání se Bohu.
Zpočátku to však na duchovní dráhu u mladého Františka nevypadalo. Byl to bouřlivák, rád se pěkně oblékal, bavil společnost a užíval si života. Už tenkrát však měl dobré srdce a dával hodně peněz chudým. Když jednou odmítl dát žebrákovi almužnu, protože moc spěchal, s lítostí se za ním zpátky rozběhl.
Chtěl se stát rytířem a první příležitost dostal ve válce rodného Assisi se sousedním městem Perugii. Nebylo to nic neobvyklého, boje mezi italskými městskými státy byly v té době poměrně časté. Upadl však do zajetí, v němž strávil celý rok. A někdy v té době začala jeho cesta obrácení se od rytíře hledajícího slávu na bitevních polích k rytíři naplněného křesťanským duchem.
Významným okamžikem jeho obrácení bylo setkání s člověkem postiženým malomocenstvím. František překonal svůj odpor a přiblížil se k němu s láskou. Právě služba nemocným a chudým se stala jedním ze základních rysů jeho nové životní cesty.
Podle tradice zaslechl František při modlitbě před křížem v chátrajícím kostele svatého Damiána výzvu: „Františku, jdi a obnov můj dům, který, jak vidíš, se rozpadá.“ Nejprve tomu rozuměl jako doporučení k renovaci konkrétní stavby. Brzy však pochopil, že tato výzva má širší význam, přispět k duchovní obnově katolické církve skrze návratu k evangeliu, chudobě a službě.
Rozhodnutí vzdát se veškerého majetku však vedlo ke konfliktu s otcem, který ho nedokázal pochopit. František se před assiským biskupem zřekl rodinného majetku, začal žít v prostotě, odkázán na vlastní práci a pomoc druhých. Jeho chudoba byla výrazem důvěry v Boha a touhy následovat Krista. Postupně se k němu přidávali další muži, které přitahoval jeho příklad. Tak vzniklo řeholní společenství menších bratří (minoritů), které spojovaly modlitba, chudoba, služba bližnímu a hlásání evangelia. Jejich společenství schválil nejprve ústně papež Inocenc III. v roce 2009; o čtrnáct později pak papež Honorius III. písemně potvrdil definitivní františkánské řehole papežskou bulou Regula bullata.
Františkův vzor inspiroval také svatou Kláru z Assisi, s níž jsou spojeny počátky řádu klarisek. Jeho spiritualita oslovila i laiky, kteří se necítili na dodržování celibátu, ale zároveň chtěli žít se svými rodinami v evangelijním duchu svatého Františka. Pro ně světec založil tzv. III. františkánský řád nazývaný terciáři. V Egyptě se také během křižáckých válek sešel se sultánem al-Málikem al-Kámilem, kterého se snažil přesvědčit, aby přestoupil na křesťanství.
O Vánocích roku 1223 připravil František v Grecciu živé jesličky, které měly lidem pomoci hlouběji prožít narození Ježíše v chudobě betlémské stáje. Tato událost významně ovlivnila pozdější tradici stavění betlémů.
Rok před svojí smrtí oslepl a tehdy vznikla jeho Píseň bratra slunce. V ní skrze slunce, vodu, zemi atd. vzdal chválu Bohu. František zemřel nemocný a vyčerpaný ve věku 44 let u Porciunkule nedaleko Assisi. Jeho odchod z tohoto světa si široká františkánská rodina připomíná jako transitus– přechod k nebeskému Otci. Již necelé dva roky na to 16. července 1228 jej papež Řehoř IX. prohlásil za svatého.
František, jak uvádí web catholica.cz, žil opravdovou láskou k trpícímu Kristu, sobě i druhým často připomínal další Ježíšova slova v Lukášově evangeliu: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, nes každého dne svůj kříž a následuj mne.“ V tomto duchu a s bezmeznou láskou k ostatním vytvářel František kolem sebe společenství a se svými druhy v hrubé kutně, prostými slovy skrze kázání na různých místech a osobním příkladem, ukazoval ostatním lidem, jak je zapotřebí žít podle Bible.
Nabízí se takové srovnání svatého Františka z Assisi a mistra Jan Husa. Oba byli mužové bezúhonného života, oba si byli vědomi zlořádů v katolické církvi a snažili se o jejich nápravu. Zatímco svatý František upřednostňoval osobní příklad coby vzor ctnostného křesťanského života v biblickém duchu, mistr Jan Hus někdy zapomínal na to, že jednou z důležitých křesťanských vlastností je pokora. Svatý apoštol Pavel v listě Římanům praví: „Není totiž rozdílu: všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy; jsou ospravedlňováni zadarmo jeho milostí vykoupením v Kristu Ježíši.“ Čili každý člověk je hříšníkem. A také římský a uherský král Zikmund Husovi na Kostnickém koncilu vzkázal: „Kdo z nás může říci, že je bez hříchu mistře Jene, buď pokorný.“ Inu, na to by měl myslet každý. Jistě, Hus svoje ohnivá kázání proti církevním neřádům mínil dobře a měl v mnohém pravdu. Jenomže neodhadl jejich účinek a nakonec z toho byly devastující husitské války.
Zdá se mně tedy, že způsob nápravy církve zvolený svatým Františkem byl jaksi přijatelnější než Husův destruktivní radikalismus.
Zdroje:
Církevní dějiny, antika a středověk, Drahomír Suchánek, Václav Drška, vydala Grada Publishing, Praha 2013
M. Jan Hus, Jan Sedlák, Matice cyrilometodějská, Olomouc 1996
