Článek
Za komunistů se muselo o Rudé armádě povinně mluvit jako o osvoboditelce. Hrůzy, které její vojáci měli na svědomí, se tenkrát nesměly publikovat. Kdyby se toho někdo odvážil, mohl skončit i ve vězení. A tak se informace o zločinech rudoarmějců předávaly jen ústně. Je proto dobré, že v současné době už můžeme květen 1945 hodnotit s negativy i pozitivy.
Kdysi jsem osobně zaznamenal svědectví písničkáře Jana Vodňanského, který konec nacistické okupace prožil v Milevsku. Jeho vzpomínky jsou krásné. Vyprávěl o rudoarmějci, který tam hrával na tahací harmoniku, nejčastěji prý známou kozáckou píseň Volga, Volga. Také o jednom mladém ruském vojákovi, který se ve vší početnosti dvořil jeho tehdy čtrnáctileté sestře a jak toho vojáčka pozvali na oběd. Lidé se radovali, že hrůzy nacistické okupace skončily. To jistě bylo moc pěkné.
Jenomže jiní lidé to zase viděli jinak. Jako třeba tehdy devadesátiletý Josef Opluštil z Čejkovic na Hodonínsku, kde strávil dětství T. G. Masaryk, s nímž jsem o této době rovněž mluvil z očí do očí. Jeho vzpomínky byly hodně smutné. „Zpočátku jsme byli rádi, že nás osvobodili, později jsme si však zase říkali, že by bylo lepší, kdyby se nikdy neobjevili. Znásilňovali tady ženy, rabovali a loupili.“
„Na osvobození nemám dobré vzpomínky,“ uvedl pro web cnn.iprima.cz Erich Veselý z Brna-Jundrova, který v příštím roce oslaví sté narozeniny. Rudoarmějci mu v dubnu 1945 vzali náramkové hodinky, ale mohli ho i zastřelit. „Odbouchli třeba bráchu a mámu mého dobrého kamaráda Ládi Mazánka,“ řekl také Veselý. „Nic dobrýho z nich nebude. Přesně tohle prohlásil otec, když se v naší ulici objevili první ruští vojáci,“ pokračuje vitální pamětník. A nic dobrého z toho opravdu nebylo…„Rodiče museli rudoarmějcům vyklidit ložnici a oni si k nám přivezli holky,“ vzpomínal Veselý. Ta děvčata se podle něj „osvoboditelům“ zřejmě nepodvolovala dobrovolně.
Ministr financí v čs. exilové londýnské vládě a agrárnický politik Ladislav Feierabend v knize Politické vzpomínky /III/ hodnotí pobyt Rudé armády v Československu velmi negativně. Píše: „Rusové si nic nepřivezli s sebou a žijí ze země. Vybíjejí dobytek, hlavně dojnice, a hromadně porážejí prasata. Kdyby to tak šlo delší dobu, nebude ani maso, ani mléko, ani hnůj.“ Sověti podle něj svým rabováním přímo ohrožovali výživu československých obyvatel.
Jeho tvrzení dokládá i kronika města Třeboně z květnových dnů pětačtyřicátého roku. V ní se píše o tom, jak si Rusové brali od místních krávy, prasata atd. Dali to rozkazem, nařídili počet kusů, a ten se musel splnit. Dále zde stojí, jak Rusové vykradli místní hostinec nebo jedné ženě ukradli hodinky. Ruští vojáci také vnikli do garáže a sebrali zde zaparkovaný autobus, dále vyloupili místní mlýn, odkud si vzali dvě auta a 200 kilogramů mouky atd.
V milevské kronice je zase napsáno, že když se na konci roku 1945 Rudá armáda od nás stahovala, tak si většina místních přála, aby Rusové už byli konečně pryč. Jistě proto měli své důvody. Místní kronikář byl tenkrát sice hodně opatrný v hodnocení Rudé armády, nicméně i on připustil rabování z její strany.
Podíval jsem se také do strakonické kroniky. Toto město, jak je známo, osvobodili Američané. Musím říci, že podobné negativy jako u Sovětů, jsem nezaznamenal. Američtí vojáci jsou v kronice hodnoceni kladně, pořádali pro místní obyvatele taneční zábavy a koncerty, svoji techniku dávali k dispozici na odstraňování válečných škod, a když v listopadu odcházeli, místní se s nimi velmi srdečně rozloučili a vzpomínali na své osvoboditele v dobrém.
Dobové osobní svědectví a obecní či městské kroniky považuji za důležité zdroje informací. Svoboda projevu je rovněž o tom, že zločiny Rudé armády spáchané v Československu se už nemusí zamlčovat. To není o přepisování historie, jak se nám snaží namluvit komunisté, ale o pravdě. Koneckonců, když rudí mluví o překrucování historie, v čemž jsou mistry nad mistry, napadá mne Krylův výrok, „vrah o morálce káže.“
Ano, je třeba si vážit obyčejných vojáků Rudé armády, kteří pomohli porazit nacistické Německo a jeho spojence. To často byli chudáci mnohdy zbytečně umírající kvůli nesmyslným rozkazům svých velitelů, kteří je hnali do beznadějných útoků. Rudoarmějci, kteří padli do zajetí byli Stalinem považováni za zrádce, a pokud je přežili, čekaly je po návratu do SSSR gulagy. Jenomže když se řekne a, je také třeba říci i b.
Zdroje:
Politické vzpomínky III, Ladislav Karel Feierabend, nakladatelství Atlantis, Brno 1996
Kronika města Třeboně 1945, SOkA Jindřichův Hradec
Kronika města Milevska 1927 – 1945, SOkA Písek
Strakonice (kronika) 1916 – 1950, SOkA Strakonice
