Článek
Kat Mydlář tehdy se svými pacholky poslal onoho dne po čtyřhodinové exekuci v Praze na věčnost sedmadvacet stavovských vzbouřenců proti právoplatnému panovníkovi.
Poněkud nepřesně se mluví o popravě sedmadvaceti českých pánů. Bylo to trochu jinak. Z oněch popravených byli tři stavu panského, sedm rytířského a zbytek měšťanského, dobrá polovina z nich neuměla česky a mluvila německy. Čili o českých pánech nemůže být řeč. Císař Svaté říše římské národa německého Ferdinand II. byl také už v roce 1617 zvolen Stavy legitimním českým králem a jeho pozdější sesazení povstalci bylo protiprávní.
Stavovské povstání začalo v květnu 1618 trojnásobným pokusem o vraždu dvou královských úředníků - Viléma Slavaty z Chlumu a na Košumberku, Jaroslava Bořity z Martinic a písaře Fabricia. Jejich defenestraci čili vyhození z okna není možné považovat za výsledek spravedlivého soudního procesu a to, že se jim nakonec téměř nic nestalo, bylo jen důsledkem souhry náhod, naplánované bylo jejich zabití. Je jasné, že Ferdinand ani jeho předchůdce Matyáš si nic takového nemohli nechat líbit.
Stavovské povstání se nakonec ukázalo jako špatně naplánovaná dobrodružná fraška se zákonitým koncem, tedy drtivou porážkou původců, která se odehrála 8. listopadu 1620 v bitvě na Bílé hoře. Vítězní císařští obsadili Prahu a poté tragikomedie pokračovala. Hned druhý den poslali zbylí stavovští předáci dopis bavorskému vévodovi a veliteli vítězných katolických ligistických vojsk Maxmiliánu Bavorskému, ve kterém napsali, že se radují z jeho vítězství a jeho vojskům nebudou klást při vstupu do města odpor. To fakt nevymyslíš.
Jak píše ve své skvělé knize Bílá hora francouzský historik Olivier Chaline, Maxmilián po obsazení Prahy přijal v kapucínském klášteře zástupce Stavů vedených nejvyšším hofmistrem Vilémem z Lobkovic. A poražení si dokonce kladli podmínky, za kterých byli ochotni opět uznat Ferdinanda II. za českého krále. Mezi nimi byly všeobecná amnestie, potvrzení náboženských a politických svobod, a ujištění, že nedojde k žádným konfiskacím. Nakonec žádali, aby bylo zabráněno plenění města po zaplacení určité kontribuce. Nutno říci, že nic z toho se nestalo. Bavorský vládce samozřejmě nic neslíbil a odkázal na císaře, který učiní konečná rozhodnutí. Ze strany stavů, kteří byli poraženi na hlavu, to byla drzost kombinovaná s naivitou. Oni snad nemohli myslet vážně, že se situace vrátí před květen 1618, pojede se dál, jakoby se nic nestalo, a panovník zapomene na dva roky trvající vzpouru a válčení v českých zemích.
Ferdinand II. si jistě také vzpomněl na první neúspěšné povstání českých měšťanů a šlechty proti svému předchůdci Ferdinandu I. v roce 1547, z něhož tenkrát rebelové vyvázli poměrně snadno. A nyní vnuk stejného jména a v pořadí druhý řešil stejné dilema, jak naložit s povstalci. Celkem správně usoudil, že „opakovaný vtip už není vtipem,“ a rozhodl se pro exemplární tresty. Přece vzpoura proti panovníkovi není nějakým nevýznamným přestupkem, ale vlastizradou a hrdelním zločinem. A tak po procesu s povstalci bylo vyneseno osmadvacet trestů smrti, jeden odsouzenec krátce před popravou spáchal sebevraždu. Některé druhy trestů, jako lámání v kole nebo vytrhávání jazyků se nám jistě zdají ze současného pohledu kruté, v té době však byly normální. Je ale také pravdou, že český král Ferdinand II. udělil části odsouzenců k smrti milost a některé způsoby poprav, například již zmíněné lámání v kole, změnil v poněkud mírnější provedení. Při výsleších obviněných se rovněž běžně používalo právo útrpné, tedy mučení, a mučen byl při vyšetřování zástupci moravských stavů v roce 1620 též katolický kněz Jan Sarkander.
Ale jinak vladaře chápu, že sáhl k takovému řešení a 21. června 1621 se v Praze odehrála zmíněná krvavá podívaná. On chtěl mít v království klid a tímto razantním potrestáním odradit své poddané od dalších rebelií. Je pravdou, že můžeme diskutovat o správnosti a spravedlivosti potrestání některých jedinců, například katolíka Diviše Černína z Chudenic z rytířského stavu, který v květnu 1618 velel strážím na Pražském hradě a na příkaz nejvyššího purkrabího (druhý muž království, něco jako nynější premiér) Adama ze Šternberka pustil vzbouřené stavy do Hradu. To mu bylo později kladeno za vinu, ale on jenom poslechl svého představeného. Zdá se, že se stal obětním beránkem, aby to vypadalo tak, že císař a král nikomu nestraní a potrestáni mohou být i katolíci. Proti tomu již zmíněný Vilém z Lobkovic, který patřil čelným vůdcům povstání, k smrti odsouzen nebyl. Nejspíš na přímluvu svého příbuzného katolíka a nejvyššího kancléře Království českého Zdeňka Popela z Lobkovic. Na druhé straně moravský šlechtic Karel starší ze Žerotína, člen jednoty bratrské, který zůstal věrný Ferdinandovi se nemusel zříci své víry a přestoupit ke katolictví, a také mu nebyl zabaven majetek.
Vzbouřenci totiž rovněž byli tvrdě postiženi konfiskacemi majetků. Ty se však netýkali jen tradičních českých rodů. Takto byli potrestáni, jak uvádí profesor Pekař ve své knize Bílá hora, jež je součástí obsáhlejší publikace O smysl českých dějin, i příslušníci německých luteránských rodů, kteří do Čech přišli v 16. století. To se týkalo i Joachima Schlicka, který patřil k popraveným na Staroměstském náměstí, dále Thurnů, Felsů, Solhausů, Rädernů, Hardecků a dalších,z nichž většina, pokud odmítla přestoupit na katolictví, musela odejít z Čech. Naproti tomu mnohé starobylé české šlechtické rody v zemi zůstaly, například Lobkovicové, Šternberkové, Kinští, Černínové. Kolowratové, Valdštejnové a další. Bílou horu, staroměstskou popravu a vůbec dobu pobělohorskou nelze považovat za éru národního neštěstí. To už je současnou moderní českou historiografií dávno překonaný konstrukt.
Zdroje:
Bílá hora, Olivier Chaline, nakladatelství Karolinum, Praha 2013
Historie česká (od defenestrace k Bílé hoře), Pavel Skála ze Zhoře, nakladatelství Svoboda, Praha 1984
Staroměstská exekuce, Josef Petráň, nakladatelství Karolinum, Praha 2022
O smysl českých dějin, Josef Pekař, nakladatelství Dauphin, Praha 2012
