Článek
Cokoli jsem tenkrát odpověděla, nemělo se skutečností nic společného. Ačkoli jsem poctivě načítala jeho knížky, sledovala rozhovory, videa, ponořila se do titulu Hory, má panenko, napsané Andreou, jeho dcerou, stále to byl jen „odraz“ jeho osobnosti.
Pochopila jsem to, až když jsme se setkali tváří v tvář. Stál přede mnou člověk, který byl mnohokrát na pomyslné hraně život/smrt, a tím paradoxně obdarován neuvěřitelnou skromností a pokorou v prostém slova smyslu. V rozhovoru se sám přiznal k tomu, že si občas s kamarádem navodí „strádání“, což jsem pochopila jako terapii zimou, námahou, bolestí, ne-spánkem aj., které vyburcují člověka uvědomit si, v jakém pohodlí a nadbytku žije. Za tím vším jsem cítila nutkavou potřebu být sám sebou, patřit přírodě, stát se aspoň na chvíli její součástí, mít absolutní svobodu…
A najednou jsem si uvědomila, že esence lidství, které nosíme v sobě, u mnoha lidí znásobené krajními prožitky, je právě to, co nás přesahuje. Nejsou to lidskými měřítky posuzované úspěchy, umělá vnější krása a už vůbec ne na odiv vystavovaný na sociálních sítích „záviděníhodný život“.
Právě o tom hovoří jeho dcera: „Jestli si táta zaslouží obdiv, tak to není za počet vrcholů, ale za čestnost, s jakou k lezení přistupuje“.
A to při plném vědomí toho, že je bezesporu fenomenální zdolat všech čtrnáct osmitisícovek, které se na Zemi vyskytují, ale i nejvyšší hory všech kontinentů. Tím se samozřejmě řadí mezi absolutní světovou špičku ve vysokohorském lezení. A je minimálně dobře, že si zážitky z expedic nenechává pro sebe, ať už prostřednictvím nádherných knížek plných fotografií, ale také rozhovorů.
Ačkoli jsme si v Literární pavlači povídali o horách, o extrémních podmínkách pro nás lidi, ačkoli jsem jen stěží zakrývala obdiv ke schopnosti překonávat neuvěřitelné obtíže, bylo na Radkovi, nakolik se bude chtít otevřít otázkám, které pravděpodobně ještě nikdy nedostal.
