Článek
Čtete knížku, která vás zaujme, říkáte si, toho by se dalo pozvat, ale zatím nevíte zhola nic o konkrétní osobnosti. Takže po přečtení se vrhnete na internet a sháníte, co je možné o dotyčném najít, ale stále to neříká nic o tom, jestli si nenabijete hubu. Říkám to obrazně, ale nejsem daleko od pravdy.
Takže pokračujete a dál se prodíráte internetem a sítěmi, jen potud samozřejmě, kam až to zvládnete, což není zas tak hluboko. To mluvím za sebe. No a přece jen něco najdete, nějaké drby, něco z dávno, co tam dali kamarádi, jako třeba kus deníku, který si psali společně ve dvaceti, když byli na studijní stáži v cizině, a vy si pomaličku děláte obrázek toho, jak by mohl eventuálně vypadat rozhovor, aby to nebyla nuda a mohla jste zabrousit na osobnější notu a čekat, jestli se Host chytí a přece jen na sebe něco práskne. Protože, přiznejme si, není možné dělat rozhovor jen o knize. Proč ji dovysvětlovat, doplňovat nějakými detaily, navazujícími na obsah? To mi bylo jasné hned, že pokud moje strategie je představit autora skrze knížku, pak je to víc o člověku než o papíru.
Udělala jsem nebetyčnou chybu. Měla jsem pocit, že nejrychleji se dozvím něco o autorovi, když se s ním setkám. Dnes už vím, že jsem to neměla dělat. Za prvé se setkáte někde v hospodě, pijete s ním pivo, potykáte si, a tím pádem máte narušenou rozlišovací schopnost. Já i po jednom pivu. Za druhé se váš potenciální Host stylizuje přesně do obrazu, který o sobě chce mediálně vytvořit. Možná je to podvědomé, ale nějak to funguje. Za třetí začne vyzvídat, i když někdy nepřímo, jaké budou otázky. No, uznejte, tohle fakt nejde, pokud chcete rozhovor alespoň trochu autentický, nenaučený a neškrobený. Takže se kroutíte a hledáte přijatelný argument, jak obaleně říct, že otázky nedostane. Za čtvrté, když je vysoce inteligentní, a to většinou je, začne špekulovat, že když nedostane otázky, tak zkusí eliminovat ty, které nechce. Takže se dostanete do situace, kdy vám okleští témata, většinou ta, která by mohla být pro sledující zajímavá, do té míry, že s tím máte o mnoho víc práce a utápíte se v pocitu, že tohle přece nemůžu vytáhnout, když už předem předeslal, že nechce, aby taková otázka padla.
Co z toho vyplývá: nesetkávat se předem, nepít s ním pivo, v žádném případě nedávat otázky předem a nechat nebožáka ve střehu, co na place přijde. Totiž mám pro něj ještě jednu libůstku. Točí se bez střihu, to znamená naostro. Není možné nic smazat, vrátit, ani dodělat. To určitě není jednoduché, zvlášť když se to Host dozví, když už sedí v křesle.
Aby byl rozhovor poslouchatelný od začátku do konce, musí začít zlehka a nechat mu pocítit, že mluví dobře nebo spíš skvěle, a není žádná otázka, s kterou by si neporadil. Dokonce mi to jeden z nich přímo řekl, že „nemusím být ve stresu“, protože se dokáže z každé otázky
vykroutit, když bude chtít. Musím přiznat, že konkrétně v tomto případě jsem si dala tu práci a postavila rozhovor tak, že nejmíň dvakrát „zalapal“ po vzduchu. Asi k tomu přispělo i to, že ačkoli vedu rozhovor distingovaně, chcete-li seriózně, najednou z ničeho nic vytáhnu, že do jeho tvorby patří i vulgarismy. Když vidím jeho výraz, tak přispěchám s tím, že si myslím, že do experimentální poezie „to“ patří. A je úplně jedno, jestli si to opravdu myslím nebo ne, tohle prostě musím uhrát, protože pak přijde smeč. S úsměvem řeknu, že v písni „O prcání“ se toto slovo vyskytuje 21×. Odtuší, že to nepočítal, začne krčit rameny, a to je přesně ta chvíle, kdy ho malinko vyhodím ze sedla a nabídnu skutečnou tvář s dobře skrytým zděšením, co ještě může přijít.
Rozhodně to nedělám z nějaké poťouchlosti nebo pomstychtivosti, ale z jednoho jediného důvodu: sledující Literární pavlače má dostat co nejskutečnější portrét spisovatele, jehož knížka ve veřejném prostoru rezonuje, byť si on sám na začátku myslí, že jde zviditelnit svou novou publikaci, pokud možno co nejlépe.
