Článek
Každému se v tu chvíli honí hlavou něco jiného. Někdo přemýšlí, jestli má zabouchat na zeď. Někdo se ironicky usměje nad výdrží cizích lidí. Někdo je zvědavý. Ne na detaily, spíš na to, kdo vlastně jsou ti lidé za zdí.
A právě v té chvíli se to změní.
Dokud jsou to jen zvuky, dají se nějak přejít. Patří „někomu vedle“, bezejmennému, cizímu. Jenže zvědavost pracuje potichu. Nejde o fantazii, spíš o potřebu vědět, komu ty hlasy vlastně patří.
Známý vyprávěl, že se k nim do domu nastěhovali noví sousedé. Dlouho je neviděl. Zato je slyšel. S manželkou o nich mluvili dřív, než je potkali — hádali, jací asi jsou, jak vypadají a kolik jim může být.
Dokud je neviděli, měli o nich v hlavě nějakou verzi. Ne nutně lepší, spíš snesitelnější. Takovou, se kterou se dalo žít.
A pak je jednou potkal na chodbě. Stačilo pár vteřin. Pohledy, způsob, jakým se chovali, jak působili. A bylo jasno, že si nesedli. Nic dramatického. Jen ten tichý pocit, že jsou to lidé, se kterými by dobrovolně trávit čas nechtěl.
Od té chvíle mu ty zvuky vadily mnohem víc. Ne proto, že by byl prudérní. Ale proto, že už věděl, kdo je vydává. Patřily konkrétním lidem, které nechtěl vidět — natož slyšet.
A tím to začalo být osobní. Už nešlo jen o hluk, ale o pocit, že mu někdo bez ptaní leze do jeho prostoru. Přemýšlel, jestli se ozvat, nebo to znovu přejít.
Zaklepat a říct, ať se ztiší, by znamenalo přiznat, že je slyší víc, než by chtěl. Mlčet zase znamenalo nechat si cizí intimitu pomalu zabydlet ve vlastním bytě.
Nakonec se ozval. Čekal rozpačitou omluvu.
Místo toho dostal radu, ať si z toho nic nedělá. Ať si prostě užívá taky.
A tak se nevyřešilo nic. Jen pochopil, že některé věci se neřeší — jen se přechází.
