Článek
Rozdílná potřeba sexu patří k nejčastějším zdrojům napětí ve vztazích. Jeden chce víc, druhý méně – a oba si to začnou vykládat po svém.
Znala jsem případ, kdy to zpočátku vypadalo ideálně.
Její vášeň ho bavila a měl pocit, že vyhrál jackpot.
Říkal, že takhle jednoduché to ještě nikdy neměl. Žádné hádání o sex. Žádné „bolí mě hlava“. Ona chtěla. Často.
A nešlo jen o rychlovky. U ní to nikdy nebylo „teď a dost“. Měla ráda dlouhé večery, pomalé začátky, návraty a intenzitu. Někdy i víckrát za den.
Jenže po čase začal být unavený. Už to nebylo spontánní, ale očekávané. Když jednou neměl chuť, brala to osobně.
A když se snažil najít kompromis, že by to mohlo být něco rychlejšího, urazilo ji to. Jako by zlehčil něco, co brala vážně. Pro ni to nebyla rychlovka, ale chvíle, kdy potřebovala cítit blízkost.
Právě tyhle chvíle pro něj začaly být nejtěžší.
Nešlo ani tak o samotný sex. Nejvíc ho tížil pocit, že odmítnutí automaticky znamená problém. To ticho po něm. Ten pohled, který říkal víc než slova.
Postupně začal dělat to, co dřív vyčítal jiným.
Vymlouval se.
Na práci. Na stres. Na bolest zad.
Někdy to byla pravda. Někdy jen způsob, jak se vyhnout další situaci, kdy by musel vysvětlovat, proč dnes nechce.
Jenže pak přišlo něco, co nečekal.
Začal mít problém i tehdy, když chuť měl. Jakmile cítil, že se to „čeká“, něco se v něm zablokovalo.
Nepřestala ho přitahovat. Jen už dopředu přemýšlel, kolik energie ho to bude stát.
Už se nesoustředil na ni, ale na výkon. Na to, jestli ji uspokojí tak, jak je zvyklá. A čím víc měl pocit, že musí obstát, tím méně se mu chtělo.
Časem začal být opatrnější i v maličkostech.
Méně náhodných doteků.
Méně objetí zezadu v kuchyni.
Méně polibků jen tak.
Ne proto, že by o ni nestál.
Ale proto, že věděl, kam to často vede.
Pro ni byl dotek přirozeným začátkem hry. Pro něj otázka, jestli na to má sílu.
A tak raději stáhl ruce dřív, než by musel znovu vysvětlovat, proč dnes nechce.
Všimla si, že mezi nimi mizí ten náboj na který byla zvyklá, a brala to jako varování, že musí přidat — víc doteků, víc blízkosti, víc snahy. Jenže čím víc tlačila na plyn, tím víc on brzdil.
Člověk by skoro čekal, že si časem najde někoho jiného. Někoho, kdo jí dá to, co doma začalo chybět.
Jenže tentokrát to bylo jinak.
Odešel on. Našel si někoho, u koho nic nebylo povinností, kde věděl, že může — a nemusí.
Méně napětí kolem každého doteku.
Méně pocitu, že když jednou nemůže, něco tím porušuje.
Někdy nejde o to, kolik kdo dává.
Ale o to, jestli se ten druhý vedle něj ještě dokáže nadechnout.
