Článek
Nechceš zpátky na start. Ne proto, že bys byl spokojený — ale proto, že jsi unavený z myšlenky, že bys to všechno absolvoval ještě jednou.
Nejde ani tak o strach ze samoty. Spíš o únavu z neznáma. O představu, že bys musel znovu vysvětlovat, kým jsi, co máš rád a jaké věci už máš za sebou. Že by ses učil číst cizí ticho, cizí tempo, cizí způsob blízkosti. Tenhle vztah možná není naplněný, ale je známý. A to, co znáš, se opouští hůř než to, co je nejisté.
Přesto se občas objeví myšlenka, že by ti jinde mohlo být líp. Ne jako plán, spíš jako krátký záblesk jiné možnosti. Jenže proti té představě stojí roky společného života. Společné věci, společné zvyky, společná únava. A taky myšlenka, kterou si říkáš potichu: že už jsi možná starý na to začínat znovu. Že pohodlí, které máš, je sice ploché, ale bezpečné. A že opustit ho by stálo víc sil, než kolik jich máš chuť hledat.
Postupně si začneš říkat, že to stačí. Že nic zásadního nechybí. Že se nehádáte, fungujete, zvládáte každodennost. Jen někde uvnitř víš, že se vytratilo očekávání. Z návratů, z doteků i z budoucnosti. A místo otázky „chci tady být?“ si začneš klást jinou: „zvládl bych odejít?“
A tak zůstáváš. Ne z přesvědčení, ale proto, že se ti nechce začínat znovu. Neodkládáš rozhodnutí ze zbabělosti, spíš z únavy. Některé vztahy nekončí hádkou ani zradou. Jen se pomalu promění v místo, které znáš nazpaměť — a právě proto je těžké ho opustit.
Ne proto, že bys byl spokojený — ale proto, že si nejsi jistý, jestli bys dokázal odejít. A možná v tom je ta odpověď, kterou jsi celou dobu nechtěl slyšet.
