Článek
Člověk může ležet vedle někoho, koho zná nazpaměť, a přesto v hlavě vyslovovat jiné jméno. Ne nahlas. Jen tak, aby to slyšelo jeho svědomí. A právě tam začíná nevěra bez doteku.
Neodehrává se ve velkých gestech, ale v drobných posunech pozornosti. V úsměvu, který se objeví bez důvodu a zmizí dřív, než by si ho někdo mohl všimnout. V tom, že se člověk přistihne, jak se těší na náhodné setkání — a doufá, že přijde, i když ví, že by vlastně přijít nemělo. A v tichém hlídání, aby o někom nemluvil příliš často — přestože na něj myslí pořád.
Nic z toho se nedá pojmenovat. Nic z toho se nedá vysvětlit nahlas.
Kdy se myšlenka stává skutkem?
Je to ve chvíli, kdy si někoho vybavíš při usínání?
Když si začneš hlídat, kam až ty myšlenky pustíš? Nebo až tehdy, když už víš, že kdyby přišla příležitost, nepřemýšlel bys dlouho?
Pak přijde to nejtišší a nejdůležitější: vina bez důkazu. Nikdo tě nemůže usvědčit. A přesto se začneš hlídat. Chováš se správně. Možná až příliš. Ne proto, že bys něco udělal — ale proto, že už nejsi celý tam, kde bys měl být.
Hlava si staví ploty, srdce je dávno přelezlo.
A přesto se to nestalo. Ne dotekem, ne větou, ne krokem stranou. Všechno zůstalo tam, kde mělo. Jen uvnitř se pořád něco vrací.
Jaké to je, když se ovládneš? Je to klid — nebo jen jiný druh neklidu? Úleva z toho, že ses zastavil, nebo ticho, ve kterém se znovu a znovu vrací otázka, jaké by to bylo, kdybys nezastavil?
