Článek
Najednou nebylo komu se svěřit, komu zavolat, komu říct, že to bolí.
Nejhorší na tom nebyla samotná zrada, ale její blízkost. Pocit, že signály byly možná vidět už dřív. Pohledy, drobné úsměvy, věty, které tehdy nezněly nebezpečně.
Nevnímala je. Věřila jim oběma. Až zpětně jí došlo, že některé věci nebyly tak nevinné, jak si je vysvětlovala. Držela v sobě směs ponížení a vzteku, se kterou si nevěděla rady.
Nechtěla být ta, která se ptá a rozebírá detaily. Přesto se k nim pořád vracela. V myšlenkách, ve vzpomínkách, v každé větě, kterou mezi nimi kdy slyšela.
V hlavě si je začala představovat spolu. Ne schválně. Samo to naskakovalo. Jak se smějí, jak se k sobě naklánějí, jak se dotýkají. Představovala si chvíle, které nikdy neviděla, a přesto měla pocit, že přesně ví, jak probíhaly. A čím víc se snažila ty obrazy zahnat, tím častěji se vracely.
Nejhorší byly večery. Ležela a přemýšlela, kdy přesně se to pokazilo. Jestli to bylo v okamžiku, kdy si přestali všechno říkat. Nebo když jí připadalo normální sdílet vztah s někým třetím. Hledala jeden konkrétní bod, kde by mohla říct: tady. Tady jsem to měla zastavit. Ale žádný takový okamžik neexistoval.
V duchu si přehrávala, co by jim řekla, kdyby je potkala. Ostré věty, přesné, chladné. Jindy si představovala, že neřekne nic. Že projde kolem, klidná, silná, nedotknutelná. A pak byly dny, kdy si přála, aby ji viděli zlomenou. Aby poznali, co způsobili. Každá varianta jí připadala správná — a zároveň špatná.
Najednou ji napadlo, jaké by to bylo, kdyby ji uviděl s jiným mužem. V té představě se zastaví. Dívá se na ni déle, než by chtěl. A poprvé mu dochází, že o ni přišel. Ne postupně, ale najednou. Vidí v něm zmatek, lítost, tiché uvědomění, které přichází pozdě. Po čase za ní přijde. Se slovy, že to byla chyba. Že ji pořád chce. A ona má konečně tu moc říct ne a odejít se vztyčenou hlavou.
Časem jí začalo docházet, že ani pomsta, ani tyhle scénáře ji nikam neposouvají. Že by jí nepřinesly klid, jen další pouto. Další důvod, proč na ně myslet. Skutečný klid nepřijde ve chvíli, kdy něco pochopí oni. Přijde až tehdy, kdy ona přestane čekat na jejich kroky, slova nebo lítost. Kdy se přestanou objevovat v jejích představách.
A to byla myšlenka, která jí poprvé po dlouhé době nepřinesla vztek. Jen tichou, opatrnou naději.
