Článek
Pak potkal někoho jiného. Někoho, kdo se na něj díval jinak. Kdo neznal jeho rutiny, jeho zvyky, jeho tiché zlozvyky. S touto osobou bylo všechno nové. Najednou byl zase někdo, koho bylo potřeba poznávat. Nebyl jen součástí zaběhnutého rytmu, ale někým, kdo znovu vyvolává zájem.
Ne že by se cítil provinile – spíš byl překvapený, že jeho tělo a mysl zase reagují. Konečně něco, co ho vzrušovalo, co mu připomínalo, že je živý, že dokáže toužit.
Nevěra nezačala lží. Začala pocitem, že doma jiskra vyprchala. Blízkost už nepřekvapovala, všechno se odehrávalo podle známého scénáře, zatímco uvnitř rostla touha po něčem novém. A i když věděl, že ubližuje, cítil se zase sám sebou.
Když se to stalo, nebylo to divoké ani výjimečné. Ale bylo to jiné. Jednodušší. Bez minulosti, bez vysvětlování, bez starostí o zítřek. Právě v tom spočívala jeho síla.
Teprve později mu došlo, že nejde jen o sex. Šlo o pozornost. O pocit, že je znovu viděný, vnímaný, žádoucí. A tenhle moment mu dal nečekanou, ale důležitou lekci: nevěra často nezačíná touhou po jiném člověku. Začíná touhou znovu něco cítit — dřív, než se tělo vůbec dotkne cizí kůže.
